Architekt, odborný navrhovatel staveb, jejich stavebního řešení a zejména umělecké úpravy budov, bytů, sadů, nábytku ap.; odborně a umělecky vyškolený stavitel.
Související hesla
Ottův slovník naučný
Architekt (z řec.), v přesném významu slova stavitel zhotovující plány staveb jak v ohledu konstruktivním, tak uměleckém. – Stará doba nerozlišovala obou těchto pojmů, pro něž doba nejnovější přece nalezla dosti podstatný rozdíl. Byloť stavitelství druhdy oborem poměrně úzkým, který bylo možno celý obsáhnouti; průběhem staletí a zejména nepřehlednými vynálezy na poli technickém v době nové vzrostl však obor tento tou měrou, že nestačí celý lidský věk, aby kdo všechny tyto vědomosti v plné míře obsáhl. Během staletí rostly požadavky kladené architektům. Tak nadešlo přirozeně již dříve rozdělení stavitelství na dvě odvětví: stavitelství vodní a silniční a stavitelství pozemní. Požadavky za dnů našich jsou však tak značné a obsáhlé, že nestačí síla jednotlivce, aby jim všem plnou měrou dostál a nebyl povrchním. Dělení práce stalo se naléhavou potřebou ve všech oborech i zasáhlo také stavitelský obor; rozdělil se na čásť ryze technickou, která připadá staviteli, a na čásť uměleckou, náležející architektu. Úloha architektova spočívá v tom, že navrhuje budovy, obstarává řešení problémů konstruktivních i uměleckých, přihlíží ke vkusné výzdobě a ponechává si vrchní dohled na vedení stavby; stavitel pak stará se o náležité a správné její provedení. Při malých objektech najdeme ovšem velmi často, ba většinou obě tyto funkce spojeny v jedné osobě; při stavbách větších, zejména monumentálních, však se vždy dělí. Dnes již nespokojíme se tím, aby budova byla jenom účelna; musí vyhověti nejen potřebě praktické, nýbrž musí tento účel vyjadřovati v ideálním rouše uměleckých forem. Proto architekt nesmí obraceti zřetel jediné ku praktické potřebě; musí míti též schopnost, dáti budově své ráz, přiměřenou formu, vkusně a působivě ji dekorovati. Tato umělecká čásť architektury vyžaduje jako prvá dlouhé doby k úplné zralosti; vymáhá důkladné znalosti historie všech slohů, tvůrčího talentu, přirozeného smyslu pro krásu, vynalézavosti, jasnosti v úsudku, stálé snahy po rázovitosti, zručnosti ve kresbě atd. Jest přirozeno, že široký tento proud vědomostí stále poroste, a že naznačené dělení architektury v čásť praktickou a uměleckou vykrystalisuje se v době nedaleké jen ke vzájemnému jejich prospěchu. – Architekti náležejí mezi soukr. techniky oprávněné (vládou autorisované); oprávněnost jejich vztahuje se na stavby pozemní a architekturu; uchazeči o právo architekta mají prokázati studia technická, druhou státní zkoušku z odboru staveb pozemních, pak praxi 5letou nebo při diplom. zkoušce 3letou, dále že podrobili se zkoušce písemné a ústní z odborů stavebních a dotyčných zákonů (vyhl. místodrž. z 21. pros. 1860 č. 1. zák. zem. z r. 1861 a min. nař. z 8. list. 1886 č. 8. zem. zák. z r. 1887). Tarif pro architekty, jichž úřady užily k pracím úředním, obsažen ve vyhl. místodržitel. z 27. břez. 1862 č. 8. z. z.
Bnk. red.