Boleslav I. Chrabrý, polský kníže od roku 992 a polský král 1025 z rodu
Piastovců; syn
Měška I. a
Doubravky. Připojením Malopolska dokončil územní formování Polska. V bojích s císařem
Jindřichem II. obhájil nezávislost Polska na římskoněmecké říši. 1000 získal od císaře Oty III. potvrzení nezávislosti své země. Po smrti
Oty III. vedl od 1002 války s Němci; ukončeny 1018 budyšínským mírem. V letech 1003 – 04 ovládl Čechy, 1003 – 19 nebo 1020 připojil k Polsku Moravu, 1018 dobyl Kyjev. 1025 korunován na krále. V roce 999 získal papežský souhlas k vytvoření arcibiskupství v Hnězdně a nových biskupství (Wroclaw, Krakov aj.). Ochránce řady misijních akcí, mj. v Prusích.
Související hesla
Ottův slovník naučný
Boleslav: I. Chrabrý, syn Měčislava I. a Doubravky Přemyslovny, první král polský (*967 – †1025). Dostoupiv po smrti otcově (992) na knížecí stolec polský, vládl po nějaký čas společně s bratry svými, ale záhy je vypudil i s macechou Odou. Po otci přejal říši nevelikou, ledva pokřestěnou, s povinností ročního poplatku z jedné části její k říši Římské, kterýžto poměr uznával v prvních létech. Císaři Ottovi III. pomáhal v boji proti polabským Slovanům (992 – 995), šíře současně vlastní moc proti Pomořanům a Prusům k Baltickému moři. Koncem r. 999 s neobyčejnou nádherou uvítal císaře Otu III., putujícího do stolice jeho Hnězdna ke hrobu sv. Vojtěcha, i dovedl získati si ho tou měrou, že císař nazval ho »přítelem a spojencem národa římskéhœ a zřídil v Hnězdně arcibiskupství, jemuž měli býti podřízeni biskupové v říši Boleslově. Tím říše Polská nabyla již v příčině církevního ústrojí neodvislosti od říše Německořímské. Zároveň smrť Boleslava II. českého a neschopnost syna jeho Boleslava III. poskytla Boleslovi Chrabrému příležitost dobyti Krakovska, Slezska, Moravy i Slovenska až po Váh a rozhodovati o stolci českém, jejž zaujal posléze (1003) sám po oslepení Boleslava III.. Z Čech vytlačen byl již r. 1004 pomocí německou, neboť tou dobou byl v nepřátelství k říši Německořímské a odhodlán vyrvati Němcům krajiny Slovanů polabských. Od roku 1002 opět a opět bojoval s císařem Jindřichem II. (1002, 1004 – 1005, 1007, 1011 – 13, 1015, 1017) celkem se štěstím znamenitým. Zval vždy znovu knížete českého do spolku proti Němcům, bylo mu však stále bojovati s ním, ba r. 1017 i s Rusy. Mírem budyšínským (1018) císař ponechal mu Lužici i zemi Milčanů jakožto léno říše Římské. Již před tím Boleslav válčil také na Rusi, po míru budyšínském vítězně pronikl až do Kijeva, dosadil velikého knížete Svatopluka a vraceje se při pojil Červenou Rus k říši své, která sahala tou dobou od Labe k Dněpru, od Baltu po Karpaty, jsouc vybavena z nadvládí římskoněmeckého ! Vzrůst moci své Boleslav Chrabrý dovršil tím, že r. 1025 – nejspíše se svolením papežovým – dal se korunovati na krále; ale záhy potom skonal (17. června, dle jiných zpráv 3. května 1025). Boleslav Chrabrý byl panovník bojovný, štědrý, nádhery milovný, spravedlivý, ujímaje se chudých a neznaje na soudu rozdílu osob; povaha rázná, nejmohutnější z králů polských. Výsledky panování jeho byly skvělé: neosvobodil sice Slovanů polabských ze jha německého, ale zastavil šíření se moci německé dále na východ a ztenčil výboje německé, omezil říši Českou na Čechy samé a zarazil postup Rusů na západ. Byl ženat několikráte; zanechal 3 syny: Bezpryma, Měčislava i Dobremíra a několik dcer. – Srovn. K. Szajnocha, Bolesław Chrobry (Lvov, 1859, 2. vydání); A. Mosbach, Bolesław Chrobry (Poznaň, 1870).
