Buddha, zakladatel
buddhismu. Syn knížete z rodu Šákjů (odtud jeho přídomek
Šákjamuni). Konfrontace s nezměnitelnými fakty nemoci, stáří a smrti jej v 29 letech odvrátila od dosavadního života v přepychu a pohodlí, přiměla k opuštění ženy a syna a k odchodu do bezdomoví. Po sedmi letech bezvýsledné extrémní
askeze vyvinul vlastní formu
meditace (tzv. střední cestu mezi asketickým sebetrýzněním a pohodlností) a dosáhl vnitřního probuzení (bódhi). V Sárnáthu poblíž Banárasu pronesl své první kázání (obsahující
čtyři vznešené pravdy), jímž položil základy nového učení. Další četná kázání, pronášená během jeho putování severní Indií, zachytili jeho žáci a po Buddhově smrti je začlenili do souboru kanonických textů
Tipitaky. Rostoucí počet stoupenců vedl Buddhu k založení mnišského řádu (
sanghy). Zemřel vstoupiv do parinirvány (viz též
nirvána) ve věku 80 let. Již v raném buddhismu rozšířena představa, že kromě historické Siddhárthy Gautamy působí v jiných světových epochách jiní buddhové – velkého významu nabyl zejm.
Maitréja, buddha budoucího věku. V mahájánovém buddhismu myšlenka plurality buddhů rozvinuta v představu současné existence většího množství kosmických buddhů spjatých s různými částmi prostoru; největší obliby, zejm. na
Dálném východě, došel
Amitábha, buddha západu. Jednotliví buddhové, vybaveni různými atributy a charakteristikami, jsou předmětem bohaté
ikonografie a
mytologie; jsou však chápáni jako různé projevy jediného základního principu, buddhovství, jehož vlastním obsahem je Buddhovo učení. Viz též
mahájána,
théraváda.
Související hesla
Ottův slovník naučný
Buddha, obyčejně rozumíme jménem Buddha zakladatele buddhismu. O životě jeho zachovalo se hojně zpráv o posvátné literatuře buddhistické: ovšem zprávy samy často se rozcházejí a nesnadno v nich rozeznati histor. pravdu od legend; v době nové vyslovena i domněnka, sotva pravá, že vše, co o Buddhovi se vypráví, je vlastně legendovitým spracováním starých mythův o slunci (E. Senart). Nejspolehlivější zprávy o životě Buddhově obsahují asi svaté tradice ceylonských buddhistů. Dle těchto Buddha narodil se kol. r. 560 př. Kr. v Kapilavastu, v kraji Oude, z rodiny šlechtické (kšatrijské) Šákjův; osobní jméno jeho jest Siddhártha, mimo to jmenován i »světcem. lven Sákjů« (
Śákjamuui,-sinha), Gótamou. Gáutamou, poněvadž jeho rodina odvozovala původ svůj od jednoho ze slavných zakladatelů rodů bráhmanských, světce Gótamy. Jako synu slavné (podnes žijící) rodiny dostalo se Buddhovi pečlivého vychování; později se i oženil a měl syna. Při všem blahobytu, v němž žil, nedovedl se ubrániti myšlénkám o bídě tohoto světa: oděl se žlutým rouchem kajícníka a »vyšel z domova do bezdomoví«. Avšak útěchy mu nedalo ani studium moudrosti bráhmanské, ani pokání tělesná, i nechal jich a šel do poutnického města Gaje. Zde pod »stromem osvícení« poznal pravdu a stal se právě Buddhou. Čtyři týdny tráví tu v hloubání o bídě světa a odhodlá se hlásati pravdu nalezenou světu (dle pozdějších legend rozličným pokušením jej odvrací od toho Mára, démon smrti a hříchu). Dvěma kupcům mimojdoucím nejprve ji vyjeví a jde do Benaresu. Zde káže počal šířiti své učení, a dále po vší říši mágadhské, a to dle intencí svého učení ne učeným jazykem sanskrtským, než mluvou lidu. I založil obec svých stoupenců, tvořenou nejprve od žebravých mnichů, kteří všeho světského se odřekli, pak i od laiků, k obci, v níž přestávaly rozdíly kastové, hlásili se lidé všech tříd. Buddha pokračoval ve svých kázáních užívaje ho ně podobenství a poučných příběhův a horlil proti zřízení bráhmanskému až do své klidné smrti, provázené prý přehojnými zázraky (kol. r. 480 př. Kr. ), jež ho převedla v nirvánam. Řeči a kázání jeho, ač zajisté s hojnými změnami a dodatky, zachovány jsou posud ve svatých spisích buddhistických. Srov. E. Senart, Essai sur la légende du Buddha (Paříž, 1875).
Ztý.
