Leccos - Chodové

Chodové , etnografická skupina Čechů žijící v jihozápadním pohraničí mezi Domažlicemi a Planou u Mariánských Lázní; ve středověku strážci zemské hranice se zvláštními výsadami (zrušeny 1693). Do současnosti si udrželi některé kulturní zvláštnosti a dialekt.

↓ text hesla v ottově slovníku

Odkazující hesla


Ottův slovník naučný

↑ nahoru
Chodové, strážcové hranic zemských, pomezného hvozdu i přechodů jím vedoucích. Nejdéle zachovalo se zařízení takových stráží na západě našeho království, při Šumavě a Českém Lese, v krajině Domažlické a hradu Přimdy, odkud vedly důležité cesty do Bavor. Za dob pokojných chodili tito strážcové po hranicích a dbali, aby sousedé jich neztenčovali hvozd Královský, bez práva nemýtili a v něm nelovili. V čas nebezpečenství ohlašovali nepřítele a zdržovali jej zásekami, jimiž les (stezky) zaroubili. O Chodech domažlických víme, že v čas válečný přísahali k svému praporu vojenskému, na němž byla namalována psí hlava, pročež jim »Psohlavců« přezdíváno. Přísahali, že budou hlídky konati ve dne, v noci »dle povinnosti a pořádku jedné každé vesnice« po čas jednotlivým obcím vyměřený, tedy »po střídě«, jak se říkalo. Při těch »vartách«, aby »lepší řád držán byl«, zůstával vždycky jeden den rychtář a druhý den písař. Zbraň nosili vždy, i za dob, kdy podle usnesení sněmovního ostatním sedlákům dovolena nebyla. V XVII. stol., kdy Chodové. byli zbaveni svých hraničárských povinností i svých práv, vzato jim také právo nositi zbraň. Jen »čakanæ (čekan) zůstala mezi nimi až do našich dnů. Chodové. přebývali ve vsích rozložených při samém pokraji královských lesů u Domažlic, Přimdy a Tachova. Mnohé osady mají po nich jména, jako: Chodov, Újezd Chodový, Chodová Planá, Chodoun, Chodouny, Chodolazy, Chodovice. Chodové. v okolí Přimdy a Tachova se zněmčili. Chodové domažličtí zachovali se ryze až po naše dny. Osady jejich jsou roztroušeny pasem asi šest mil dlouhým. Od Domažlic na jihovýchod nejdál jsou Lhota a Pocínovice poblíže průsmyku všerubského, od nich k sz. mezi cestami všerubskou a brodskou: Kyjov, Medákov, Tlumačov a Stráž, nejdále pak na sz. při cestě do Mnichova pod lesy: Újezd, Draženov, Postřekov, Chodov a nynější městys Kleneč. Chodové domažličtí, a jiní také, zabývali se rolnictvím, zvláště pak chovem dobytka. V XVI. stol. měli také dost rybníků. Mnoho užitků poskytoval jim hvozd Královský: dříví, popel, smolu, uhlí a dobytku jejich pastvu. Průmysl provozován hlavně domácí. Řemeslníci v chodských vesnicích měli své pořádky, do města Domažlic však na jarmark se zbožím jezditi nesměli. První sklárnu na chodském území zařídil Petr ze Švamberka před r. 1579. Obchodní styky měli hlavně se sousedními Bavory, jimž vyváželi obilí, dobytek a převářené máslo. Za těžké a často nebezpečné služby požívali Chodové zvláštních výhod a práv. Odjakživa byli lidem svobodným, nejsouce poddáni žádné vrchnosti, toliko samému zeměpánu. Kdykoliv se český král ubíral jejich končinami, vítali ho Chodové ve zbrani pod svým praporem u Klenče a uctivše ho po starém obyčeji soudkem medu, provázeli jej jako čestná stráž horami přes hranice, jako r. 1576 Rudolfa II. Správci Chodů domažlických na místě králově byli župané, později purkrabí hradu domažlického. Purkrabí domažlický předsedal soudu, k němuž Chodové příslušeli. Tento jejich soud »práva chodovskéhœ skládal se z jistého počtu konšelů z Chodů volených s »chodovskym« rychtářem v čele. Tím býval z pravidla také někdo z Chodů, než také i měšťan domažlický, jmenovaný purkrabím královským nebo pánem, jemuž byl úřad domažlický zastaven. Soudy odbývaly se každé čtvrté neděle na chodském hradě v Domažlicích. Tam přebýval kromě purkrabí královského neboli hejtmana také chodský rychtář a přísežný písař, nejvyšší chodští úředníci. V hradě tom chovali Chodové také svůj prapor, privilegia a pečeť, na níž měli obraz čekany a kolem ní nápis: »S. Chodowé z Domažlic «. Privilegia byla krále Jana Lucemb. z r. 1325, Jindřicha II. vévody Bavorského z r. 1332, Karla IV. z r. 1342 a z r. 1360, krále Václava IV. z r. 1388, krále Ladislava z r. 1454, krále Jiřího z Poděbrad z r. 1458, krále Vladislava II. z r. 1475 a 1489 a Ludvíka z r. 1523, Ferdinanda I. z r. 1549, Maxmiliána II. z r. 1567, Rudolfa II. a Matyáše z r. 1612. V hradě svém v Domažlicích shromažďovali se v čas nutnosti ve zbrani a v čas nebezpečenství uchraňovali tam své ženy, děti i nejlepší majetek. V území Chodů domažlických nesměl se žádný šlechtic zakoupiti nebo usaditi. Jsouce svobodni směli se po vůli kamkoliv stěhovati, přižeňovati se i ve hromady se scházeti. Děti své dávali volně na řemeslo, cla a mýta neplatili po celém království. Lesů, jež chránili, směli volně užívati i honby v nich; lovili v nich do tenat i do jam, medvědy, černou zvěř, vlky, ty do »vlčích hrdel«. Také měli právo volně ryby loviti. Robot a jiných služeb poddanských nekonali. V přípisech královských nazýváni »milí, věrní«. Chodovédomažličtí odváděli do komory královské ročně daň (dle listiny Karla t.č. markrabí moravského) dvacet čtyři hřivny; král Václav IV. pak nařídil, aby se Chodům neukládalo nenáležitých berní. V XVI. stol. toho hrubě nedbáno, než i tu daň Chodův nebyla hledíc k jejich počtu a poměrům nijak přílišná. Do XIV. stol. neměli Chodové, jak se Emler domnívá, žádných psaných privilegií. I pak, kdy jimi byli obdařeni, neobsahovaly listy ty všech jejich výsad. Mnoho zakládalo se i nadále jako před tím na starodávném obyčeji. Když pak v XVI. stol. tužší a tužší poddanství bylo na selský lid uvalováno, snažili se také zástavní pánové uvésti Chody v takové poddanství. Z toho vznikaly mnohé a tuhé spory mezi nimi. Na soudech Chodové z pravidla zle pochodili, a tak do počátku XVII. stol. leccos z jejich svobod oklestěno. Tak odňato jim r. 1598 od Domažlických právo volného užívání lesů i honby a o něco dříve také právo lovení ryb. Domažličtí je také nutili, aby jen v určitých mlýnech mleli a obilí své jen do Domažlic na trh dováželi. V XVI. stol. také robotné služby na Chodech vymáhány, jmenovitě od pánů ze Švamberka; Chodové koncem toho věku již »robotní« v přípisech nazýváni a ne již »věrní, milí« jako nedlouho ještě před tím. Privilegia svá chovali Chodovéna svém hradě v Domažlicích, časem také, zvláště když hrad vyhořel, po vsích. R. 1593 žádali, aby zámek ten mohli zase vyzdvihnouti, aby se tu jako od starodávna soudy odbývaly. Svolení asi nedošlo hned, neboť zámek byl teprve až r. 1612 znovu zřízen. Když po bitvě bělohorské Chodové prodáni panu Lamingerovi z Albenreuthu, uchránili svá privilegia a chovali je tajně po vsích. Hrad jejich stal se r. 1671 majetkem obce Domažlické. V XVIII. stol. byl v něm sklad soli. R. 1842 obnoven, od r. 1845 sloužil za radnici městskou. Nyní jsou v něm státní úřady. Dějiny. Vypravování Pavla Stránského, že Břetislav I. zajaté obyvatelstvo z okolí hradu Chodzec nebo Gdec ve Velkopolsku přivedl do Čech a je při velkém lese Čiřín řečeném usadil a svobodami nadal svěřiv jim ochranu hranic, došlo u mnohých víry i za našich časů. Než tito Hedčané polští usazeni jsou v lesích berounských a jména osad Hedečko, Hedčany připomínají na polské ty osadníky. Chodové. nejsou polského původu. Také jejich podřečí tomu nenasvědčuje. Kdo je jako hraničáry ustanovil nebo usadil, není známo. První se o nich zmiňuje kronika Dalimilova líčíc, jak Břetislav I. porazil císaře Jindřicha III. v lesích šumavských r. 1040. Poprvé dáni v zástavu s městem Domažlicemi poč. XIV. stol. panu Vilému Zajíci z Valdeku, dle Emlera Vil. z Landštejna, ale r. 1325 vyplaceni. Téhož roku vydal jim král Jan Lucemburský list, kterým je vyňal z pravomocnosti župní či od soudu purkrabského v Domažlicích a svolil, aby téhož práva užívali jako Domažličtí. R. 1328 dáni v zástavu Jindřichovi II. vév. bavorskému místo věna manželky jeho Markéty, dcery krále Jana. Karel IV. stvrdil jim privilegia otcem jim daná jmenovitě listem r. 1360, jejž Chodové »konfirmací« nazývali. R. 1373 v čas rozepře s knížaty bavorskými o Braniborsko vpadli Bavoři do Čech a spálili 13 vesnic většinou chodských. V čas zápasů náboženských přilnuli Chodové vroucně ke kalichu a bojovali s jeho protivníky. R. 1420 »shromažďovali se na jednu hůrų a vůdce jejich byl kněz oděnec. Na ně udeřil p. Bohuslav ze Švamberka, několik set jich zbil a jiné zraniv rozehnal. Kněz vůdce pak v odění jat a v Plzni upálen. Že jako horliví kališnici účastnili se bojů proti německým křižákům, lze se právem domýšleti, byť i přímých zpráv o tom nebylo. Za krále Vladislava Jagełłonského, snad r. 1509, dáni v zástavu pánům ze Švamberka a zůstali v ní až do r. 1572. Bouře proti Ferdinandovi I. r. 1547 byli účastni, začež 1000 tolary pokutováni. Páni ze Švamberka začali ukládati Chodům platy dosud nebývalé i roboty na nich vymáhali a sirotky, vdovy k panské službě donucovali. Chodové žalovali, a tak vznikly dlouhé soudy mezi nimi a zástavním pánem, Petrem ze Švamberka. Hlavní mluvčí Chodů tenkráte byli Petr Halama ze Lhoty a Petr Pelta. Chodové., aby se nemilé vrchnosti zbavili, nabídli se, že se vyplatí. Tomu se Petr ze Švamberka vzpíral a stavové shromáždění na sněmu r. 1564 byli mu v tom nápomocni supplikací králi podanou. Po dlouhém soudním zápase, ve kterém Chodové osvědčili neobyčejnou houževnatost, jakož i lásku ku svým svobodám, došlo r. 1570 svolení Maxmiliána II., že se smějí vykoupiti, spolu s ujištěním, že již nikdy nebudou od komory královské dáni v zástavu. Ke skutečnému-vybavení z moci Švamberské došlo r. 1572. Ale již r. 1579 dáni od Rudolfa II. Domažlickým v zástavu za 20.000 kop míš., k čemuž Domažličtí zapůjčili ještě r. 1581 tisíc tolarů a r. 1584 devatenáct tisíc tolarů. Sousedé domažličtí chovali se k právům chodským celkem tak jako pan Petr ze Švamberka. U císaře vymohli si jistá práva na úkor starých svobod chodských, písemně nepojištěných, jak výše řečeno. Žádali také na Chodech, aby svá privilegia dali uschovati jim na radnici, a když Chodové. se rozmýšleli, dali některé z nich uvězniti, až pak královská komora nařídila, aby dotčené listy chodské i pečeť chovány byly ve zvláštní místnosti chodského zámku, ku které by Chodové měli klíče. Domažličtí o to usilovali, aby uvedli svobodné Chody v poddanství. V tom strhla se bouře stavovská. Domažličtí přidali se k Bedřichu Falckému a udělali na bavorských hranicích záseky. Stráže při nich svěřili Chodům, kteří asi z nechuti k Domažlickým povinnosti své »zpurně zanedbávali a nočním časem z varty domů odcházelį; tak na ně Domažličtí žalovali. Také žádali na Bedřichu Falckém, aby jim Ch. byli proto dáni v dědičný zápis. Nežli však se stalo nějaké rozhodnutí, svedena bitva bělohorská. Domažlice pokutovány a Chodové. r. 1621 postoupeni jsou zápisem K. z Lichtenšteina na místě císařově zástavou za 7500 zl. říšskému dvornímu radovi Wolfu Vilémovi Lamingerovi z Albenreuthu. Za devět let po té prodáni jsou Chodové témuž Lamingerovi v úplný dědičný majetek za 56.000 zl. Nový pán neuznal jejich svobod a privilegií a nakládal s nimi jako s lidem poddaným. Chodové, do té doby nekatolíci, také násilně na katolickou víru od něho obracení, musili odevzdati zbraň i prapor svůj a donucováni k robotám. Roku 1635 zemřel Wolf Vilém Laminger. U jeho syna a dědice Maxmiliána domáhali se Chodové svých svobod rovněž marně. I chtěli se jako kdys vykoupit, ale žádost jejich r. 1668 navždycky odmrštěna a pod přísnými pokutami nařízeno jim perpetuum silentium. Hrad jejich v Domažlicích zatím sešel. I dal si Max. Laminger v Trhanově vystavěti nový zámek, kterému, přes Lamingerův zákaz, říkáno po německu »Chodenschloss«. Max. Laminger vynutil na Chodech staré listy svobod, až na dva. Než to násilné vymáhání starých privilegií obživilo v chodském lidu víru v jejich platnost a roznítilo touhu po bývalé svobodě. Když také r. 1691 Domažlický soused Matěj Just vzbudil v nich naději v osvobození, vyslali Chodové r. 1692 deputaci k císaři. Deputace byla vlídně přijata a také nařízena kommisse k vyšetření chodských stížností. Z toho Chodové začali spoléhat již na své vítězství a odepřeli Lamingerovi poslušnost a všecky robotné služby. Vrchnost toho proti nim užila a dovolávala se úřední pomoci. R. 1693 hejtman kraje plzeňského Hora ohlásil jim veřejně na trhanovském zámku, že privilegia jejich již neplatí a že mají býti poslušni své vrchnosti. Proti tomu se výmluvně ozval Jan Sladký z Oujezda, řecený Kozina. Chodové neposlechli a chtěli se dále hájiti. Záležitosti jejich ujal se advokát Strauss, pak nesvědomitý Blažej Tunkl z Brníčka. Když appellační soud v Praze chtěl míti listy, které Chodům zasílali jejich advokáti, dal Laminger listy ty násilím vymáhati; z toho došlo k odporu chodského lidu a k násilnostem. I posláno na Lamingerovu žádost vojsko na Chody, jejichž poslední zachované majestáty appelační soud v Praze zatím zničil u přítomnosti sedmi čelných chodských zástupců: Jiřího Syky a Jana Sladkého z Oujezda, Němce z Medákova, Krištofa Hrubého z Dražinova, Jiřího Peče z Chodova, Jakuba Brychty a Adama Ecla z Klenče. Když tito zástupcové chodští zpěčovali se přes to slíbiti Lamingerovi poddanství, uvrženi jsou u vězení (v červnu 1693). Počátkem července přitrhl krajský hejtman Hora s oddělením vojska k Oujezdu. Obyvatelé se utekli k Hamrům u nedalekých Havlovic, kdež se k nim přidalo na 400 chodských mužů ze sousedních vesnic. Ale když došly zprávy, co se zatím stalo v Praze, mnozí se poddali; ostatní však ustoupili do Pocínovic, kdež došlo ku krvavé srážce. Ch. přemoženi, musili přísahat poddanství a vydati revers, že se nebudou nikdy již s vrchností souditi. Mnozí nad to nuceni v okovech na panském z trestu pracovat. Rozsudek appellačního soudu zdál se Lamingerovi příliš mírným, proto zavedl celou záležitost před soud hrdelní (1695), jenž Krištofa Hrubého, Jana Sellnera a Jana Sladkého na smrť odsoudil, jiné z čelných na pranýř nebo na pevnost. Císař zmírnil rozsudek potud, že jenom jeden ze tří jmenovaných měl býti pokutován smrtí. Poněvadž zatím Krištof Hrubý zemřel, odsouzen Jan Sladký Kozina, »jelikož nejvýmluvnější« a nejzatvrzelejší v odporu proti vrchnosti. I oběšen jest v Plzni 28. listop. 1695. Známá je pověst, že jda zmužile na smrt vyzval Lamingera na boží soud. Laminger zemřel na Trhanově r. 1696. Vdova jeho prodala panství jeho a také Chody svob. p. Jiřímu ze Stadionu. Chodové zůstali v poddanství, do kterého je donutili oba Lamingerové. Potomci Chodů domažlických zachovali po dnes v mnohém svou rázovitost, jmenovitě v kroji a v řeči. Dle výslovnosti bul místo byl nazývají se také »bulácį. Tak je také jmenuje Dobrovský, jenž první v nové době začal si jich všímati. Zmiňuje se o nich v listu Zlobickému r. 1797 dodávaje, že nosí »čaka◁ nebo »obuše▽. Také jej zajímalo názvosloví jejich kroje.-Viz: Archiv Musea Král. Česk., Registra soudu komorního; Archiv místodrž. Misiv. 30.62.84; Dalimilova kronika; Kronika Vavř. z Březové; Pavel Stránský, De Republica Bojema; Balbin, Miscell. in mantissa ad lib. I. cap. 10; Dr. L. Weisel, Der Chodenprocess v časop. »Panoramæ 1848; Dr. J. A. Gabriel, Der königl. Wald Hwozd oder das Gebiet der königl. Freibauern in Böhmen, 1864; K. J. Erben, Dějiny Chodů od nejstarších dob až po války husitské (»Květy«, 1868); Dr. J. Emler, Domažlice a Ch. ku konci XVI. a na zač. věku XVII. (Pam. Arch. VIII. díl 1868-1869); Helfert, Die ehemalige WaldVeste Böhmens (Mitth. d. geograph. Ges. in Wien, 1870); Dr. M. Pangerl, Die Choden zu Taus (Praha, 1875); Bílek T., Dějiny konfiskací, díl II.-O životě nynějších Chodů psala Božena Němcová v povídkách i v obrazech (Karla, Pohorská vesnice, Obrázky z okolí Domažlického, Selská svatba v okolí Domažlic), o kroji K. J. Erben (Květy). Novější dobou napsal J. Hruška mnohá pojednání o podřečí, písních, obydlí, zvycích a zaměstnání lidu na Chodsku a uveřejnil je ve Filolog. listech, v Českém lidu, Květech, Světozoru. H. Randa vydal: » Chodové a jejich osudy«. Al. Jirásek o kroji a stavbách chodských (Spisy XXII.) Jsk.