Graun Carl Heinrich, německý skladatel; bratr
Johanna Gottlieba Grauna. Od roku 1735 působil ve službách
Friedricha II., od 1740 kapelník jeho královské kapely v Berlíně. V roce 1742 založil dvorní operu v Berlíně. Autor oper (přes 20 titulů, např.
Caesar a Kleopatra), chrámové hudby (
Te Deum, kantáta
Smrt Ježíšova), instrumentálních koncertů (cembalové a flétnové), komorních a jiných skladeb.
Související hesla
Ottův slovník naučný
Graun: Graun Karl Heinrich (*1701 ve Wahrenbrücku – †1759 v Berlíně), ve skladbě žák K. Schmidta v Drážďanech. Nadán jsa nesilným, ale vysokým lahodným tenorem, vlastní prací vyšinul se v popředí německých pěvců své doby, jímaje zvláště tklivým přednesem adagia.Pěveckou dráhu nastoupil teprve r. 1725 v Brunšviku. R. 1723 zavítav s Quanzem, Zelenkou a loutnistou Weissem do Prahy, súčastnil se památného provozování Fuxovy korunovační opery »Costanza e fortezzæ jen ještě jako violoncellista. V Brunšviku vyklubal se z Grauna operní skladatel, když se zdarem spracoval si nelíbící se mu arie v Schurmannově »Henricus Auceps«. Příštího roku uvedl na jeviště svou první operu
Polydor na německá slova, jíž za rok následovala
Sancio und Sinilde, pak
Iphigenia in Aulis,
Scipio Africanus,
Timareta (1733, italsky), konecně
Pharao s ital. ariemi a něm. recitativy. Zpěvohry tyto učinily Grauna rázem slavným; dvůr svěřil mu vicekapelnictví. Graun vynikl však i v neoperních oborech skladby, zvláště v tvorbě církevní. Stále rostoucí jeho jméno přimělo korunního prince pruského, potomního Bedřicha Velkého, že vyžádal si ho r. 1735 pro svou kapelu v Rheinsbergu. Zde bylo Graunovi skládati hlavně kantáty a zpívati je ve dvorních koncertech. Čítá se jich na 50, většina záleží ze 2 recitativů a arií, obyčejně pro tenor s průvodem několika nástrojů. Za nejlepší klade se kantáta
Bei labbri. Když Bedřich dosednuv na trůn zřídil ital. operu, Graunovi svěřeno sestavení pěveckého personálu a kapelnictví. Na cestách Italií Graun slavil úspěchy jako zpěvák i skladatel, získav si zejména od proslulého kastráta Bernacchiho lichotivého uznání. Otevřením ital. opery v Berlíně nastala Graunovi nová bohatá činnost, kterou zahájil zpěvohrou
Rodelinda (1741) a ukončil r. 1756 operami
I fratelli nemici a
Merope, složiv a provozovati dav mezi tím 25 jiných, z nichž
Demofoonte (1746) vyznačila se pohnutlivou arií »Misero pargolettœ, pastorála
Galatea pracována s Quanzem, Nichelmannem a králem, složivším její symfonii a několik arií,
Silla (1753) komponována úplně na text Bedřichův. Výbor z nich vydal Kirnberger ve 4 sv.,
Duetti. terzetti, quintetti, sestetti ed alcuni chori delle opere del sign. C. E. Graun (Berlín a Královec, 1773 – 74, se životopisem). Sloh Graunův jest úplně vlaský; těžiště leží v melodickém zpěvu, hloubka nahrazena deklamační manýrou, koloratura zhusta kazívá většinou případně vymyšlené motivy. Ale celkem vyrůstají arie jeho na solidnějším harmonickém podkladu, rhythmus je pohyblivější, instrumentální výraz vyvinutější, melodika nepostrádá národních názvuků. Déle než Graunovy opery podrželo životní sílu oratorium
Der Tod Jesu (1760, na slova Ramlerova), ač slohem neliší se v podstatě od oněch. Ze spousty Graunových prací zasluhují ještě zmínky:
Te Deum (1756) na oslavu bitvy u Prahy, pohřební hudby za vévodu brunšvického Augusta Wilhelma (1738) a krále pruského Friedricha Wilhelma I. (1740), 2 pašijové kantáty, ódy »zum Singen am Klavier« (1761), 2 prology, 12 koncertů pro klavír, 3 sbírky flétových koncertů, tria, fugy pro varhany a pod. Ve svých XXXI
Solfeggi (1750) rozvinul soustavu t. zv. Graunových slabik čili damenisaci, t. j. pojmenování sedmi základních tónů slabikami
da, me, ni, po, tu, la, be, jež nedospělo však, jako většina bobisací, k praktickému významu.
-q.