Leccos - Impresionismus

Impresionismus , umělecký směr vzniklý ve francouzském malířství v 70. letech 19. stol. Usiloval o zachycení okamžitých smyslových vjemů, dojmů, pocitů nekorigovaných předchozí zkušeností ani rozumovou úvahou. Pojmenování odvozeno z názvu Monetova obrazu (Impression, soleil levant – Dojem, východ slunce, 1872). Typické znaky – uvolněný rukopis, osamostatnění barevné skvrny a prosvětlení palety – se objevily již dříve, zejm. u W. Turnera, stoupenců barbizonské školy ap. Další významní představitelé: C. Pissarro, A. Sisley, v menší míře A. Renoir, E. Degas, P. Cézanne. Viz též neoimpresionismus. Impresionismus se projevil i v jiných uměních: 1. divadlo impresionismus se projevil v inscenacích básnických a lyrických her za účasti malířů, hudebníků; působil na diváky sugestivním vytvářením poetických nálad a optických dojmů (J. Kvapil Oblaka, F. Šrámek Měsíc nad řekou aj.). Impresionismus ovlivnil jak dramaturgii (inscenace básnických děl a lyrických her), tak scénografii (účast malířů a hudebníků, nové objevy ve scénickém osvětlování). Projevil se zejména sugestivním vytvářením poetických nálad a optických dojmů. K významným dramatikům impresionismu patřili mj. P. Fort, M. Maeterlinck, A. Schnitzler, W. B. Yeats; 2. hudba sloh používající nové hudební prostředky (zlomkovitost melodické linie, uvolnění harmonie, využití barevných možností nástrojů). Tvůrcem hudebního impresionismu byl C. Debussy, z dalších představitelů M. Ravel, A. Roussel, M. de Falla, A. N. Skrjabin, O. Respighi, v české hudbě byl impresionismem ovlivněn např. V. Novák; 3. literatura v poezii i v próze se uplatnění estetických principů impresionismu projevilo posílením lyričnosti, uvolněním kompozičních schémat v dramatu a románu, orientací na intimní a přírodní tematiku, náznakovostí vyjadřování, zesílením smyslových asociací a vnímavostí pro odstíny zvuků, emocí a nálad v poezii, hudebností verše. Tyto znaky sbližují impresionismus se symbolismem a novoromantismem. K představitelům impresionismu patřili básníci P. Verlaine ve Francii, H. von Hofmannsthal, D. Liliencron, R. Dehmel v Německu, B. K. Zajcev a K. D. Balmont v Rusku, v české poezii zejm. A. Sova (sbírka Květy intimních nálad), K. Hlaváček, a prozaici P. Bourget, M. Proust, A. Gide, J. K. Huysmans, G. D’Annunzio, A. P. Čechov aj., v české próze V. Mrštík a R. Svobodová, F. Šrámek.

↓ text hesla v ottově slovníku

Odkazující hesla


Ottův slovník naučný

↑ nahoru
Impressionisté (z lat.), nazvána skupina malířů umělců na poč. let sedmdesátých, která poprve v umění projevila exaktní snahu analysovati jevy světelné jakožto první podmínky dojmu věcí a nálady; světlo, vzduch, atmosféra byly její hlavní úlohy, jež řešila a jimiž utvořila novou epochu malířství. Zavrhla staré tradice atelierního světla a barvy a studovala přechody, nuance a lomené tóny, náladu nebe a vody i parnatého ovzduší v jasu slunečním; umělci tito málo kreslili nestarajíce se o linii a konturu věcí; shrnovali jen barevný dojem a celkovou náladu vzduchu. První vystoupil Monet s takovouto krajinou (»Západ slunce na vodě«), již nazval Impression (dojem, vněm), a jméno to přeneseno bylo na umělce a jeho soudruhy. Byli to Pissarro, Renoir, Berta Morizotová, Sisley, Caillebote, Degas a Raffaëlli. Vlastním zakladatelem impressionismu jest však Edouard Manet, jenž rozhodně uvedl směr tento svými obrazy již r. 1865 v Saloně Odmítnutých v Paříži; tu poprvé vyskytuje se plné, nezadržené světlo a delikátní analysa ovzduší a hodnot tónových; před tím jen krajináři školy barbizonské a v Anglii Constable, Bonington a Turner dospěli ku pravdivému zachycování atmosférických jevů, ale studium jejich omezovalo se na krajinu a pochod jejich byl spíše instinktivní než uvědomělý. Manet a impressionisté měli však již pevnou theorii a vycházeli vedle postřehů empirických z poznatků psychologických a vědeckých; tak rozšířili studium krajinářské školy fontainebleauské také na obor malby figurální, která pohybovala se až posud v tradicích umělého světla atelierního; místo forem, linií a plastiky obrali si studium vzduchu a světla, které odpovídá malované věci ve skutečnosti; nikoliv plastický a formový detail, ale celek v jeho harmonii a dojem na duši diváka stal se tak novým cílem umění malířského. Z novějších umělců měl zejména Turner a Constable značný vliv na utvoření se tohoto směru; dále sluší jmenovati také japanské umění jakožto činitele, jenž ukazoval cestu k čistým, průhledným tónům barevným, svěžesti a jasu světla. Impressionisté sami zvali se s počátku Neodvislými nebo Neústupnými, bojujíce proti předsudkům zděděného nazírání na barvu a proti nezvyklostí očí viděti na obraze světlo přirozené. Nová tato škola našla také záhy hojnost obhájců a vykladačů literárních, mezi nimiž na předním místě třeba jmenovati Emila Zolu. Z Francie rozšířil se impressionismus záhy po celém uměleckém světě; z českých umělců sluší jmenovati tu A. Chittussiho. – Srv. Zola, Mes haines (Paříž, 1878); Th. Duret, Les peintres impressionistes (t., 1879); Fred. Wedmore, The Impressionists v »The Fortnightly Review« (leden 1883); Felix Fénéon, Les lmpressionistes en 1886 (Paříž, 1886); G. Lecomte, L'Art Impressioniste (t., 1892); R. Muther, Geschichte der Malerei im XIX. Jahrh. (Mnichov, 1893, II. str. 610.). J-k.