Leccos - Klenba

klenba- ukazka.jpg (64.1kB - 500×313px)
Klenba 1. geologie kopulovité elevace velikosti pahorku až horského masívu. Klenby vznikají endogenními i exogeními procesy. Rozlišují se: a) klenby spojené s intruzí magmatických hornin v podobě lakolitů nebo žulových plutonů, doprovázené vyklenutím nadložních sedimentů; b) klenba a klenbová pohoří vzniklá tektonicky deformací, vyklenutím krystalických hornin a mocných nadložních sedimentů. Hluboká denudace v centru klenby vede k odkrývání krystalických hornin a charakteristických tvarů v rozdílně odolných deformovaných sedimentech křídel klenby (kuesty, kozí hřbety) a charakteristické říční sítě (radiální, prstencovité, mřížovité); c) solné klenby (dómy); d) exfoliační klenby na hluboce denudovaných žulových plutonech, tvořící ostrovní hory. Zcela denudované klenby se v reliéfu projevují jako kruhové (ringové) struktury (např. Sedmihoří); 2. výtvarné umění a) nosná stavební konstrukce, architektonický útvar uzavírající prostor. Konstruována z kamenných nebo cihlových klínových dílců (klenáků), litého či dusaného zdiva (kápě), v současné době i z vyztuženého betonu (skořepina) tak, aby tlaky klenebních ploch působily do svislých podpor; b) nejstarší klenba je známa ze sumerské architektury, v Evropě byla rozvíjena zejména Etrusky a Římany. Ve středověku mělo zaklenutí kamennou klenbou význam hierarchického zhodnocení prostoru, proto se užívalo zpravidla v kostelech a v reprezentačních síních panovníkova paláce. V románském umění se užívá klenba valená, necková nebo křížová bez žeber. V gotice se žebrová křížová klenba stává hlavním výrazovým prostředkem architektury, neboť nosnou částí stavby přestávají být plně zděné stěny (včetně kleneb) a stávají se jí jednotlivé články odvozené od žebra, tj. klenebního prutu. Od 14. století se obohacuje dalšími žebry, takže vzniká klenba síťová, kde se žebra nesbíhají v jediném svorníku (užita např. P. Parléřem). Dodatečná žebra postupně nabývají dekorativního charakteru a koncem 15. století vzniká klenba kroužená (nejvýznamnější autor B. Ried), kde žebra zcela ztrácejí nosnou funkci. Zvláštním typem je klenba sklípková, je složena z prolamovaných ploch bez žeber, byla užívána v Českých zemích a Sasku v 16. století; formálně se podobá sklípkové klenbě užívané v islámské a maurské architektuře vrcholného středověku. V renesanční architektuře byla z antických ruin oživena valená klenba pokrytá kazetami. Specifický klenební typ vytvořila pak ještě architektura dynamického baroka v Itálii (F. Borromini) a zejména v Čechách (hlavní představitel K. I. Dienzenhofer) – vzniká jako do velké míry empiricky konstruovaná cihlová plocha, jejíž prostorové zvlnění vyplývá z řešení půdorysu i prostoru stavby na základě složitého pronikání geometrických a stereometrických útvarů. Zvláštní typ barokní klenby je česká placka. Další inovaci do architektury kleneb vnesly moderní stavební technologie (skořepinová klenba, užití železobetonu), ty však zároveň umožnily zastřešit velké vnitřní prostory bez použití kleneb.

↓ text hesla v ottově slovníku

Odkazující hesla


Ottův slovník naučný

↑ nahoru
Klenba n. klenutí zove se zvláštní druh zdi, která tíží i tvarem částí, z nichž se skládá, visutou se udržuje. Klenby byly známy již ve starověku; dosvědčují to mnohé reliefy sdělané od starých Assyrů. Klenby spočívají buď na zdech nebo pilířích a pnou se přes prázdná nebo místa ke zvláštním účelům ustanovená v rozličné formě svobodně, a takto prostor svrchu úplně uzavírají; ale také se jich užívá, kde se má nějaký vezpod ležící předmět odlehčiti, aby tíží zdiva nad ním se nacházejícího se nerozmačkal, nebo kde se chtějí postaviti tenké příčky, které žádných základů obdržeti nemohly, též v hlubokých základech a jinde. Když jest nějaký prostor svrchem krýti, stačí k tomu třeba vzíti jen jeden kámen, je-li dostatečně dlouhý a tak pevný aneb v takové tlouštce volený, aby se pod svou vlastní tíží nezlámal. Kdyby však jeho délka nepostačovala, vezmou se dva a postaví se tak šikmo proti sobě, aby se oba nad prostorem v rovnováze udržely. Pakliže délka ani dvou kamenů nestačí, vezme se jich více a sestaví se všechny opět tak dohromady, aby svobodně se vznášejíce v rovnováze se udržely. Tyto kameny udrží se bez spojující látky v rovnováze jen tenkráte, když budou tak srovnány, aby uzavíraly dohromady křivku zv. řetězovku. Tuto čáru musí v sobě míti každá klenba, aby se mohla »néstį, a sestrojí-li se klenba dle této čáry jest také zároveň možno, aby klenba byla nejtenčí a nejlehčí, jen je-li před zevnějším vlivem jinak chráněna. Sestrojení čáry ve skutečné velikosti je však spojeno s všelikými obtížemi a proto užívá se jiných oblouků, jež s řetězovkou sice úplně nesouhlasí, ale za to tu výhodu mají, že je lze jistěji sestrojiti. Chceme-li klenouti dle rozličných těchto oblouků, musíme přihlížeti k tomu, aby se při každé tlouštce klenby výše zmíněná řetězovka nacházela uvnitř klenby a každá úchylka od jejího směru doplněna byla tlouštkou kamene. Z toho vysvítá, že se klenba nemůže dělati v každé libovolné tlouštce. Jednotlivé části kleneb mají svá ustálená jména: klenbový oblouk abc, rozpon ac, výška klenbového oblouku db, délka klenby ae nebo cf, podpěra nebo podporná zeď ghiklag, tlouštka klenby v patce vl nebo cx, tlouštka klenby v závěrku bm, lícná plocha klenby abcfnea, rubová plocha klenby loptmrsx až na zadní stranu (která v obrazu kreslena není), patky vl nebo cx, tlouštka podpěry gh, výška podpěry ag, nadezdívka loptul, závěrek klenby bm. Místa mezi patkami a závěrkem zovou se boky klenby. Tlouštka klenby jest buď veskrze stejna, nebo se ujímá, a to vždy od patky k závěrku. Ujímání provádí se u kleneb kvádrových ponenáhlu, u cihelných obyčejně stupňovitě. Krátká klenba slove pás (něm. Gurte). Tvar kleneb řídí se a) slohem budovy, b) půdorysem prostor, které se mají překlenouti, c) účelem budovy. Vzhledem ke tvaru a provedení klenby rozeznávají se klenby: 1. valená, 2. klášterní a 3. křížová. Klenba klášterní má několik odrůd, jako zrcadlovou, báňovou č. kupoli. českou, pruskou a plochou. Mimo tyto uvedené druhy kleneb bývají někdy ještě jiné klenby, které z rozličných předešlých klenutí jsou sestrojeny, tak nejvíce upotřebuje se šikmo postavená klenba valená, klenba česká nebo křížová a j. Nejobyčejněji upotřebuje se těchto kleneb u schodů, jež se mají podklenouti, při čemž klenby ty po obou stranách na podporných zdech musí spočívati. Kdykoli se však podporné tyto zdi k vůli světlu, jež má na schody dopadati, mají prolomiti, zařídí se místo plných zdí pouze pásy, které za příčinou šikmého směru kleneb o ně se opírajících obdržeti musí nestejně vysoké patky, tak že potom jejich oblouky mají tvar t. zv. kobylí hlavy. Ze všech kleneb nejčastěji upotřebuje se klenba valená. Ta opírá se o dvě protilehlé zdi, má tedy patky jen na dvou stranách. Dle tvaru jakož i dle polohy patek, jež mohou býti vodorovné, stoupající, okrouhlé, spirální nebo na vzájem se sbíhající, jsou klenby valené rovné, stoupající, okrouhlé, spirální nebo konické. Ložné spáry u klenby valené jsou souběžné s patkami, styčné spáry stojí k nim kolmo. Podporou klenby valené jsou buď zdi, pásy nebo válcované nosníky. Rozpnutí klenby valené závisí hlavně na možné její výšce a pak na pevnosti a tlouštce zdí podporných. Cihelné, klenby valené jsou buď o plném (půlkruhovém) oblouku, ellipčitém nebo segmentovém oblouku. Nejvíce užívá se kleneb se segmentovým obloukem a tu zase nejčastěji s obloukem 60stupňovým. Výška oblouku klenbového pod 1/9 jeho rozponu neklesne nikdy, stavějí-li se klenby z cihel nebo z kamene. Jen u kleneb betonových nebo Hönelových a Monierových může se pod tuto mez sejíti. Dle klenbového oblouku, který byl vzat za základ pro vyklenutí klenby valené, rozeznává se plná valená klenba, která má za oblouk půlkruh, tlačená klenba valená, jež má oblouk ellipčitý nebo ellipsovitý, plochá klenba valená, která má plochý segmentový oblouk. Je-li lícná plocha klenby valené nahrazena rovinou, slove klenutím přímočarým. Lícná plocha klenby valené může se velmi příhodně ozdobiti náplněmi č. kassetami tvarů nejrůznějších. Vyklenování kleneb val. děje se na zkruže buď pevné nebo posuvné. U velikých nebo těžkých kleneb zřizují se zkruže pevné, nepohyblivé, z přiměřeně sroubených a podle všech tesařských pravidel svázaných trámů; hořejší plocha zkruží se zapaží a sloupy zkruže se usadí tak, aby se mohly spustiti. Toho se docílí buď podloženými klíny nebo postavením zpodních konců sloupů do nádob pískem vyplněných. Uvolněním klínů nebo vyškrabáním písku ze zpodních nádob se zkruž »ssedne« a klenba se odzkruží a uvolní. U kleneb menších rozponů dělá se zkruž posuvná t. zv. ramenát. Z klenby valené lze odvoditi ostatní druhy kleneb. Je-li zaklenut čtvercový půdorys abcd a efgh () klenbou valenou a vedou-li se úhlopříčné řezy acbd, dále eg a fh, vznikne 8 cípů kleneb, z nichž, vyjmou-li se 4 cípy označené I a sloučí-li se v jednu klenbu, dávají klenbu klášterní (), kterou lze zříditi nad každým půdorysem, který jest kolkolem ohraničen zdmi. Pás nebo válcovaný nosník může některou zeď nahrazovati. Klenba klášterní označuje se v půdorysu sklopenými čelnými oblouky. Vyklenování kleneb klášt. děje se vždy na zkruže. Ložné spáry jsou souběžné s patkami, styčné jsou kolmé na ně. Poněvadž přilehlé cípy klenby tvoří duté žebro, převazují se cihly v žebru střídavě, jak v tomtéž obrazu pod a nebo b jest naznačeno. U pravidelných půdorysů půlí žebra úhel přilehlých stran, u půdorysů nepravidelných klade se vrchol klenby čili sběžiště žeber do těžiště půdorysu. Klenby klášterní mají rovné patky; nahražuje-li pás některou z podpěr, musí se založiti patka klenby nejméně 8 cm nad líc závěrku pásu. Klášt. klenby se zhusta stavějí pro některé své výhody: klenba ta se dobře vyjímá, anať jest nejpodobnější rovnému stropu, tlak její rozvádí se kolkolem na opěry, jež mohou tedy býti poměrně tenčí než pro jiné klenby, konečně k vyklenování potřebuje se jen zazkružení jednoduché. Klenba klášt. nad půdorysem mnohoúhelníkovým dává klenbu podobnou báni a též taková upotřebuje se u staveb monumentálních: dóm St. Maria del Fiore (1294 – 1461) ve Florencii má klenbu klášterní nad půdorysem osmiúhelníkovým rozponu 41,50 m. Odrůdy klenby klášterní jsou: 1. Klenba neckovitá (), která navrhuje se nad prostorami půdorysů podlouhlých (na př. chodby). Jest to vlastně klenutí valené, v čelech prostory přiměřenou částí téže klenby uzavřené. Vyklenování klenby neckovité je totožné s vyklenováním klenby valené a klášterní. Podporné zdi nebo pásy je nahražující, po případě válcované nosníky musí býti kolem celého půdorysu. 2. Klenutí zrcadlové povstává odejmutím vrcholu klenby klášterní nebo neckovité v jakékoli výši vodorovnou rovinou. Vrchol této klenby t. zv. zrcadlo vytvoří se klenbou přímočarou. Poněvadž v přímočaré klenbě musí býti obsažen oblouk 60°, vyžaduje tato větší tlouštky, ale nápodobí se v praxi klenba zrcadlové tím způsobem, že se vyklene nízká klenba klášterní nebo neckovitá a zrcadlo se vytvoří z malty (). Poněvadž takto upravené zrcadlové klenby velmi snadno je provésti a pěkně a elegantně vypraviti, navrhují se zhusta k zaklenutí přízemních místností, které se válcovanými nosníky kolmo na hlavní a střední zeď uloženými předělí v přiměřená pole. U stukatérských stropů vyklene se jen klášterní klenba, zrcadlo a římsování provede stukatér ze sádry. – 3. Klenutí báňové – báň – kupole – slove ona klenba klášterní upravená nad půdorysem, jenž jest dán uzavřenou křivkou. Báň mající v lícné ploše tvar polokoule slove sféra, báň, která jest v lícné ploše úsečí koule, slove calotta. Veliká poloviční báň slove klenbou chórovou, malá poloviční báň dává výklenek. Některé staré římské památky mají báně neobyčejně smělé konstrukce a důmyslného sestavení: Pantheon v Římě (vystavěn r. 25 př. Kr. ) má báň 43,00 m v rozponu, Sv. Petr v Římě (1506 až 1667) má báň o rozponu 42,50 m. Jiné pozoruhodné báně nalézají se v chrámě sv. Pavla v Londýně (1675 – 1710) o rozp. 30 m, báň na chrámu sv. Žofie v Cařihradě o rozp. 31,40 m, báň na chrámu invalidů v Paříži (1647 – 1708) o rozp. 22,50 m, též na chrámu S. Vitale v Ravenně o rozp. 19,60 m. Spočívá-li báň nad základním půdorysem čtvercovým, vyklenou se z koutů čtyřúhelníka nejdříve části klenby české, které tvoří tak zvané pendentivy doplňujíce se uvnitř půdorysu v uzavřenou křivku, nejčastěji kružnici nebo ellipsu, nad niž buď bezprostředně se vyklene báň anebo vystaví se okrouhlá podpěrná zeď ve tvaru válce, t. zv. tambour, a teprve nad ním se vyklene báň (). Aby vrchol klenby byl dostatečně osvětlen, staví se tam nový tambour, který se přepne menší bání. Do tambourů navrhují se okna. Vyklenování menších bání děje se bez zkruží – jak se říká, z ruky – větších vždy na zkruže. Ložné spáry leží v kruhových věncích radiálně, kolmo na líc klenby. – 4. Klenba česká povstává tehdy, když nad nějakou prostorou vyklene se báň, která má za průměr úhlopříčnu (je-li prostor čtvercový), a báň jest vytvořena koulí. Česká klenba musí míti podpory kolem celého půdorysu; co takové mohou býti buď podporné zdi nebo pásy (). Povstane-li česká klenba přitnutím půlkoule č. sféry, zove se kulovitou, ale byla-li nad prostorem klenuta jen úseč koule, slove stlačeným českým klenutím. Jinak mohou býti tyto klenby vytvořeny ellipsoidy nebo jich úsečemi. České klenby vyklenují se ze všech koutů najednou a téměř výhradně z cihel. U velikých českých kleneb tvoří ložné spáry křivky ku půdorysnému oblouku rovnoběžné (jako u báně), u menších kleneb vyklenuje se z koutů v táhlých obloucích, které se střídavě překládají v čelných obloucích klenby. Tyto oblouky musí se dokonale upnouti, čímž se docílí, že klenby ty možno vyklenouti bez zkruží. Odrůdou české klenby jest t. zv. klenba pruská nebo pruská placka. Lícná její plocha povstane, když jeden čelný oblouk (obyčejně o menším rozponu) se pohybuje po druhém čelném oblouku klenby tak, aby oblouk tvořící byl stále svislý. Klenba křížová. Sloučí-li se čtyři části klenby valené dávají klenbu křížovou. Tato klenba nepotřebuje pak k podporování celých zdí, poněvadž spočívá jen na čtyřech pilířích a nechává se všech stran svobodné otvory do sklenutého prostoru (). Ke skutečnému provedení této klenby jest třeba zkruží. Jednotlivé oblouky zkruzí leží v rovinách kolmých na osy kleneb valených a lípnou se na zkružové oblouky ležící v úhlopříčnách překlenutého prostoru pod t. zv. žebry klenby. Výhodnost klenby křížové naproti valené záleží v tom, že vpouští světlo i vzduch do sklenulého prostoru se všech čtyř stran – valená jen ze dvou – a že mohou obě valené klenby v tomto spojení míti i rozličnou světlost, při stejné však výšce. Křížovou klenbu možno si totiž také představiti, že povstala prostupem lunet s klenbou valenou. Zrostou-li lunetty tak vysoko, že se dvě protilehlé z nich v závěrečném středu klenby valené stýkají, činí s touto dohromady klenbu křížovou, a poněvadž lunetty mívají obyčejně menší rozpon než klenba valená, má sklenutý prostor tvar obdélníka. Obyčejně bývá při takto podlouhlých křížových klenbách jedna valená klenba buď stlačená nebo převýšená, druhá je sklenuta do plného oblouku. Zařídí-li se v křížové klenbě v těch místech, kde se dvě valené klenby sbíhají a ostrou hranu tvoří, kamenná žebra nebo pásy, které se dříve na zkružích sklenou, nežli ostatní díly klenby, jest potom možno, jak se to při gotických klenbách skutečně také nalézá, prázdné ty díly – t. zv. prsa klenby – mezi žebry nebo vyzděnými pásy »od ruky«, t. j. bez zkruží zhotoviti, a to tak, že řady cihel nekladou se již rovnoběžně s patkou jako ve valené klenbě, nýbrž příčně od žebra nebo pásu k žebru, kterýmžto způsobem se každá řada cihel sama pro sebe uzavírá. Dle směru vrcholnice rozpadají se křížové klenby na rovné nebo stoupající a tyto poslední buď na stoupající v přímce nebo ve křivce. Stanovení úhlopříčných žeber v nárysu, jakož i v jejich skutečném tvaru děje se následovně: Libovolným bodem klenbového patečního oblouku a proložená vodorovná přímka ax stanoví na druhém patečním oblouku bod b. Svislice v bodu b protíná přímku ay, která je rovnoběžná s vrcholnicí cd v bodu z a ten náleží žebru. Má-li se pravý tvar žebra vynésti, potřebí je z půdorysu z1 vztyčiti kolmici na úhlopříčnu uu1 a učiniti výšku mz = z1 (z). Stanovením většího počtu těchto bodů obdrží se žebrový oblouk v nárysu i v pravém tvaru v půdorysu. – Žebra sestavují se velmi rozmanitě, a to hlavně proto, aby se klenba na své lícné ploše architektonicky ozdobila. Taková žebra však musí, aby účelu svému zcela dostála, zhotovena býti buď z tesaného kamene nebo z cihel zvláště k tomu účelu připravených. Klenby takové nacházejí se nejen v kostelích a hradech středověkých, nýbrž i v nádhernějších starých domech měšťanských, a u mnohých se objevuje i ten případ, že skutečná klenba jen ze samých žeber patřičné tlouštky jest sestavena, kdežto pak prsa klenby mezi žebrami objevují se co pouhý výplněk a následkem toho ani té tlouštky míti nemusí, které klenba vůbec nevyhnutelně vyžaduje. Bývají pak tyto klenby mnohem tenčí, jak toho v Praze velmi krásný příklad jest v kostele sv. Karla (na Karlově; ). Vyklenování kleneb křížových děje se rozmanitým způsobem. Buď překladá se každá řada cihel v žebru klenby (m), nebo překládají se zubovitě dvě řady cihel (n), neb užívá se v žebrech žebrových klenáků (o), nebo, kde jsou žebra profilovaná, připojí se jednotlivé řady cihel k nim a zapustí se do kapes 3 až 6 cm hlubokých (p). Tlouštka kleneb. Pro valené klenby z kvádrů v plném oblouku sklenuté s velikým pohyblivým zatížením stanoviti lze tlouštku v závěrku z rovnice: t = 0,035 s + 0,30 m, v níž značí t tlouštku v závěrku v m, s rozpon klenby v m. Pro tytéž klenby z dobrých cihel platí vzorec: t = 5/4 (0,035 s + 0,30 m), kde jednotlivé litery mají týž význam. Ale pro zatížení veliké klidné (sýpky, skladiště, knihovny a pod.) stačí, vezme-li se půl tlouštky dle dřívějších vzorů vypočtené; pro obyčejné zatížení, jaké bývá v budovách obytných, stačí, vezme-li se 1/3, pro nezatížené klenby 1/4 tlouštek dříve vypočtených. K patkám sesilují se klenby na 1 1/2 až 2násobnou tlouštku v závěrku. Tlouštka jednotlivých pásů, do nichž zaklenuty jsou jiné klenby a které jsou zatíženy příčkami vyšších pater, vyšetří se dle vzorce pro veliké pohyblivé zatížení. Šířka pásů musí býti 1/12 až 1/10 rozponu. – Klenby klášterní a české až do rozponu 2,8 m obdrží za světlou výšku 1/9 až 1/8 rozponu a tlouštku 15 cm. Při pečlivém provedení a mírném zatížení může býti světlá výška i jen 1/12 rozponu. Při rozponu 4 m je světlá výška oblouku 1/8 rozponu, tlouštka v závěrku 15 cm, v patce 30 cm. Pásy pro tyto klenby, nejsou-li kromě kleneb zatíženy příčkami a jsou-li až 2,5 m od sebe vzdáleny, obdrží světlou výšku 1/8 rozponu, jsou-li 3,0 m od sebe vzdáleny, 1/6. Tlouštka těchto pásů v závěrku obnáší při rozponu do 5,50 m asi 45 cm, při rozponu do 6,50 m asi 60 cm a sesilují se v patkách o 15 až 30 cm. Pásy se světlou výškou oblouku rovnající se 1/4 rozponu nebo pásy v plném oblouku sklenuté mohou míti do rozponu 6,0 m v závěrku tlouštku 45 cm, do rozponu 7 m tlouštku 60 cm. – Křížové klenby obdrží při rozponu do 4 m jak v žebrách tak i v prsách tlouštku 15 cm; při rozponu do 6 m jsou žebra 30 cm, prsa 15 cm tlustá, při rozponu do 9 m obdrží žebra v závěrku 30 cm, v patce 45 cm, prsa v závěrku 18 cm, v patce 30 cm tlouštky. Prsa stoupají v závěrku až ku středu o 1/20 až 1/30 délky. – Klenby báňové dělají se až do rozponu 5 m veskrze 15 cm tlusté; do rozponu 6 m jest tlouštka v závěrku 15 cm, v patce 30 cm, do rozponu 7,5 m jest tlouštka v závěrku 18 cm, v patce 30 cm, do rozponu 10,0 m jest tlouštka v závěrku 30 cm, v patce 45 cm, do rozponu 14,0 m jest tlouštka v závěrku 45 cm, v patce 60 cm. – Klenby Hönelovy jsou 10 cm tlusté a závěrek převyšuje patku až do rozponu 1,50 m jen 3 cm; při rozponu 2 m sesilují se tyto klenby ve vzdálenosti 1 m řadou cihel 12 cm vysokou a závěrek převyšuje patku o 4 cm. Fka.