Kras, vápencové území s výskytem povrchových a podpovrchových krasových jevů –
škrapů, závrtů, ponorů, jeskyň a propastí. Původně název hornatého území zv. Carsus nebo Kras v jihozápadní části Slovinska, který se prostřednictvím prací I. Cvijiče (1865 – 1927) dostal do
geomorfologické terminologie. Pro krasy je charakteristický nedostatek povrchové vody, často mívají stepní charakter; vzhledem k existenci přirozených úkrytů bývaly osídlovány
prehistorickým člověkem. Vápnitý charakter krasových výplní umožňuje dobré zachování kosterních zbytků. Nejvýznamnější krasové oblasti v ČR jsou
Český a
Moravský kras, ale drobné krasové ostrůvky se vyskytují téměř na celém území ČR (např. v okolí
Mladče,
Javoříčka,
Hranic na Moravě, Týnčan u Sedlčan, v
Jeseníkách a v Pošumaví). Viz též
koroze.
Související hesla
Ottův slovník naučný
Kras jakožto utváření geologické. Vápencové území, jehož povrch se vyznamenává různými uzavřenými formami a škrapy čili karry, v jehož vnitru však kolmé a vodorovné jeskyně a podzemní řečiště se objevují, nazýváme územím krasovým. Mezi uzavřenými formami zaujímají přední místo doliny, malé okrouhlé prohlubně, mající obyčejně as 50
m v průměru, hloubku 7 – 8
m, dále slepá údolí, na kilometry dlouhá, úzké, vinuté pánve a široké, dlouhé kotliny čili polje; tu a tam vyznamenává se povrch vápence hlubokými souběžnými ryhami, mezi nimiž se nalézají ostré hřebeny, což nazýváme škrapy. Většina těchto tvarů má svůj vznik v rozkladné činnosti, kterou atmosferická voda svým obsahem kyseliny uhličité přímo nebo nepřímo na vápenci působí. Čím čistější je vápenec a čím větší množství srážek v území krasovém, tím hojnější a výraznější jsou zmíněné tvary krasové. Podle rozdílného tvaru lze rozeznávati některé typy krasové. Moravské území devonské v okolí Macochy a ruské v gubernii tulské představují nám mírný typus krasový; scházejí zde škrapy, rovněž polje, doliny jsou mělké, hlinou pokryté nebo dokonce vyplněné; jeskyně vyskytují se hojně, ale mají menší rozměry. Jižní Krajina (v okolí Postojny, Planiny, Cirknice a Lasy) a okolí Terstu zastupují normální, pravý typus krasový; všude nachází se povrch holý, rozežraný škrapy, ač nepříliš hlubokými, přečetné skalnaté doliny všech tvarů pokrývají ďubkovitě celé plochy, kolmé a horizontální jeskyně jsou rovněž četně zastoupeny a vedle nich objevují se polje. Planiny východních Alp vápencových, hlavně však vápencové planiny bosenskohercegovské, repraesentují divoký velehorský kras Celý povrch jejich, ano i hřbety, mají sloh síťovitý s četnými dolinami, mezi nimiž má podoba studňovitá převahu; všechno jest holé a rozežrané, i úbočí dolin vykazují škrapy několik metrů hluboké. V násl. pojednáme o jednotlivých tvarech krasových. Škrapy (
Karren nebo
Schratten v Alpách,
lapiez n.
lapiaz ve franc. Juře). Každé území krasové má plochy vápencové více méně rozryté; mají-li však koryta a hřebeny rozežraného vápence větší rozměry a souběžné uspořádání, stávají se z nich škrapy; místy nacházejí se v nich hluboké, okrouhlé jámy, studně škrapové (
Karrenbrunnen). Tu jsou koryta většinou několik
dcm, někdy však také 5 – 10
m hluboká, hřebeny vystupují asi do stojné výšky. Obě souběžné součástky škrapů mají stejný svah jako úbočí nebo plochy, na kterých vystupují. Plochy rozsáhlé, souvislými tvary škrapovými pokryté, nazýváme pole škrapová (
Karrenfelder). Škrapy objevují se na plochách, které se skládají z čistého vápence; zde nejsou omezeny pouze na určité výšky, nýbrž vystupují od hladiny mořské až k nejvyšším vrcholům, a to všude, kde skály nejsouce chráněny ani vegetací, prstí ani sutí (
Schutthalde) neustále jsou omývány vodou. Tyto poměry ukazují, že škrapy vznikly jedině chemickou erosí, již voda odtékající po čistém vápenci na něm způsobuje; voda tajících sněhů způsobuje intensivnější tvary škrapové, a proto jsou tyto ve vysokém krasu tak hojně zastoupeny. Srv. Karry. Doliny (čes. závrty, srbsko-chorvatsky
vrtača, franc.
entonnoir,
bétoir,
cloup, něm.
Hűhle a
Karsttrichter, angl.
swallow hole,
sink hole a
cockpit, ital.
buso) nazývají se všechny malé prohlubně podoby mísovité, nálevkovité a studňovité, jež územím krasovým zvláštního krajinného rázu dodávají. Často odchylují se od oněch tří vytknutých tvarů normálních, majíce podobu hvězdovitou nebo ledvinovitou; nezřídka jsou úplně nepravidelné. Rozměry dolní jsou náramně různé. Nacházíme malinké studňovité doliny, které od studní škrapových sotva rozeznáme; potom následují doliny úzké, na kilometry dlouhé, beze stop říční erose, tvoříce přechod k slepým údolím; mimo to objevují se tu a tam doliny hluboké, mající až 1
km v průměru, jež tvoří přechod od doliny k polji. Místy vyskytují se také doliny dvojité. Doliny jsou z pravidla asymmetrické. Asymmetrie tato způsobena je nejvíce tím, že mírnější strana dolin utvořena jest plochou vrstevní, kdežto výchozy vrstev tvoří stranu sráznější. Nestejnoměrný svah úbočí dolin vyniká hlavně na rozhraní mezi vápencem a horninou vodu nepropouštějící; strana skládající se z takové horniny má vždy mírnější svah. Nachází-li se řada dolin při zlomu, má úbočí, jež sousedí s propadlým křídlem, mírnější svah než protější. Z pravidla jsou srázná úbočí v nedislokovaném území krasovém omezena na výsluní. Tektonické a klimatické poměry, jak viděti, mají na tvar dolin hlavní vliv. Málo kdy jsou doliny holé a skalnaté. Takové bývají omezeny na území krasové skládající se z čistého vápence, zejména četně jsou zastoupeny ve vysokém pohoří krasovém; jednotlivé z těchto dolin mívají na dně díry, jež vedou k jeskyním a do nichž se místy vlévají potoky; říká se jim ponory. Dno dolin bývá pokryto tuhou, hnědočervenou, železitou hlinou, nazvanou terra rossa, obsahující limonity (
Bohnenerz), železovce (
Eisenstein), která v jižní Istrii a střední Krajině dosahuje mocnosti 3 až 4
m; často nevyplňuje pouze doliny, nýbrž pokrývá i celý povrch; proto jmenuje se jižní Istrie »
Istria rossa«. Terra rossa je produktem zvětrání, vlastně nerozpustným zbytkem, jenž zbývá po rozkladu a zvětrání vápence. Dno dolin netvoří vždy tato typická »terra rossæ; hlína bývá často bělavá, hnědá nebo černá, podle povahy vápence a podle množství organických příměsků. Uložení zvětralé hlíny v dolinách má velikou důležitost pro území krasová, poněvadž jest orba převahou na doliny a polje odkázána. Atmosferická voda stahuje se jen v těch dolinách, jichž veškeré trhliny a pukliny jsou ucpány zvětralou hlinou. V území krasovém slouží často pouze takovéto doliny dešťovou vodou naplněné dobytku k napájení. Často však pochází tato voda dolin od vody zpodní, jež buď pouze za doby dešťů a tání sněhu stoupajíc dna dolin dosahuje a je zatápí nebo doliny stále vyplňuje; podle toho lze rozeznávati stálá a periodická jezera dolinová. Zvláštní druh dolin jsou t. zv. doliny nánosové, které se objevují v hlíně, v suti úbočí a v sypkém materiálu území krasového vůbec, jest to kombinace trhlin nebo dolin studňovitých ve vápenci a prohlubin podoby mísovité a nálevkovité, jež se vyskytují v sypkém materiálu nad nimi uloženém. Doliny nánosové jsou mělké, mají obyčejně 10
m v průměru často rázem vznikají a podléhají velikým a náhlým změnám; hlavně poslední dvě vlastnosti různí je od pravých dolin, jež jsou ve vápenci jaksi zavrtány. Doliny studňovité (
Schlote) a jeskyně. Od normálních dolin liší se hluboké doliny studňovité s příkrým okrajem, jež vedou k jeskyním a podzemním řekám. Na povrchu jsou to pravé nálevkovité nebo studňovité doliny, v hloubce však končí se v krátké slepé jeskyně nebo bývají ve spojení s jeskynními chodbami a podzemními řekami. Pročež rozeznávati jest mezi nimi dva typy: 1. hluboké doliny s příkrým okrajem končící slepou, obyčejně krátkou jeskyní; na krasových planinách (Causses) Cevennských slují avens; 2. doliny studňovité s jeskynními chodbami a často s podzemními řekami spojené; jsou to většinou jednoduché, šachtovité a nálevkovité, hluboké doliny, které vedou bezprostředně k vodorovným jeskyním, takže sem světlo denní bez překážky proniká. V Krajině nazývají se luknja, na Jamaice lightholes, v Cevennách abîmes; praegnantním typem je Macocha v moravském území devonském. Jiný druh jsou doliny studňovité, které se jako úzký otvor, velmi často jako trhlina do hloubky otvírají; tím se stává, že celá soustava dutin pospolu pouze trhlinami a úzkými stokami spojených vede k vodorovným jeskyním. Tvoří tudíž doliny studňovité vždy s jeskyněmi spojené protivu dolin normálních. Jsou to tvary, jež majíce povahu dolin a jeskyň tvoří přechod mezi oběma. Počet jejich je však v poměru k nesmírné hojnosti pravých mísovitých a nálevkovitých dolin ve všech územích krasových pranepatrný. Jeskyně jsou podzemní chodby obyčejně vodorovné, někdy však také nakloněné nebo kolmé. Od malých výklenků, které nemají než několik metrů délky a jež se skoro na každé stráni horské planin krasových vyskytují, až k »jeskyni mamutí« 48
km dlouhé (
Mamuth cave v Kentucky) vykazují všechny dutiny a jeskyně rozdílné rozměry. Jeskyňové chodby tyto bývají široké a vysoké, chrámovitě vytvořené, ale někdy také úzké na způsob trhlin nebo tak nízké, že nutno prolézti. Nejdelší jeskyně v Evropě nachází se u Postojny v Krajině, asi 10
km dlouhá, dále jeskyně Baradlau Arteleku v Uhrách, 8670
m dlouhá. Z ostatních jsou nejznámější: jeskyně u Sloupu na Moravě, jeskyně Duboka (hluboká) v délce 2
km ve vých. Srbsku, Baumannova a Hermannova jeskyně v Harcu, dále jeskyně de Saint-Marcel (Ardèche), jeskyně des fées (u Gange) a de Sassenage ve Francii atd. V četných jeskyních tekou nyní podzemní řeky, kdežto jinde jsou jeskyně opuštěná řečiště. Vznikají hlavně erosí říční jako údolí na povrchu země, závisí však často na značné vzdálenosti na zlomech a diaklasích, jimiž směr erose říční bývá určen. Podobně jako údolí lze zde rozeznávati jeskyně podélné a příčné, jež se prostírají buď souběžně s uložením vrstevním anebo na příč. Rozpustná činnost prosakující vody má na utvoření těchto jeskyň vliv nepatrný. V jeskyních, kterými protékají nyní řeky, jsou krápníky (stalagmity a stalaktity) vzácností, četnější a rozmanitější jsou v jeskyních již dávno od řek opuštěných. V počtu mnohem větším vyskytují se suché, většinou krátké, slepé neb ukryté jeskyně, které vznikají výhradně rozpustnou činností prosakující vody. Tyto jsou mnohem více vázány na diaklasy a zlomy, ale tu a tam jsou také vrstevní sluje. Vyznamenávají se z pravidla neobyčejným bohatstvím vápencových konkrecí: krápníků, sintru a perel jeskyňových (
Höhlenperlen). Jeskyně a doliny uvádějí se často v genetickou souvislost; bylo mínění, že doliny vznikly spadnutím stropu jeskyň. Tato theorie propadlinová byla v novější době uvedena na pravou míru. Dokázáno, že normální, daleko převládající doliny nejsou v žádném spojení s jeskyněmi, že pronikají do hloubky pouze v úzkých puklinách; tyto doliny vznikají jedině chemickou a mechanickou činností prosakující vody, která se podél diaklas a trhlin vrstevních ztrácí a vápenec rozpouští. Doliny studňovité, jež jsou vždy ve spojení s jeskyněmi, vznikají většinou erosí potoků, zřídka spadnutím stropu jeskyň. Řeky krasové, slepá údolí. Atmosférické srážky v územích krasových ztrácejí se větším dílem v trhlinách, dolinách a ponorech, pročež jsou takové krajiny na povrchu velmi suché; prameny v územích krasových skoro úplně scházejí. V jaderském území krasovém (jihozáp. Chorvatsku, záp. Bosně, Hercegovině, Dalmacii, Černé Hoře) nutno zakládati cisterny, v nichž se atmosférická voda nachytává a k pití používá. Naproti tomu vnitro pohoří krasových bohatě jest obdařeno vodou, která na pokraji hojnými prameny vytéká. V územích krasových jsou proto vodnaté a stálé řeky velmi vzácné, většinou úplně scházejí; místo nich objevují se malé říčky, jež se ztrácejí v ponorech. Protékají slepá údolí, která se liší od normálních tím, že jsou zakončena příčkou, pod kterou leží ponory, jež vodu říční pohlcují. Poloslepá údolí jsou také zakončena příčkou, ale »příčkæ, která údolí uzavírá, je nízká, takže nahromaděná voda řeky je někdy přetéká. Suchá údolí jsou ta, která buď vůbec vody nemají anebo ji mívají jen občas. Polje je veliké, uzavřené koryto se širokým dnem, jehož stráně se ode dna příkře rozestupují a jež se směrem vrstev přesně vyvinutý souběžný směr podélný vykazuje. Objevují se jen ve zvrásněném území krasovém a jsou dle nynějších vědomostí omezena na Krajinu, západní polovici poloostrova Balkánského, Malou Asii, Juru, Jaderské a Ionské ostrovy a na Jamaiku. V Bosně a Hercegovině jsou polje typicky vyvinuta a jméno pro tento útvar krasový vzato ze srbštiny. V Lykii jmenují se jaila, na Jamaice Interior Valley. Největší dosud známé polje jest Livanjsko polje v Bosně, jež zaujímá 380
km2; ostatní polje v Bosně a Hercegovině jsou mnohem menší: Nevesinjsko polje má 188
km2, Popovo polje 181
km2 atd. až k nejmenším, jež mají 2
km2. Málo kdy jsou polje po celý rok suchá, převážná většina jich bývá periodicky zatápěna a jen málo poljí, poměrně hlouběji položených, je stále vodou naplněno. Veliká, periodicky zatápěná polje přeměňují se za doby deštů a tání sněhu v opravdová jezera, maximální množství vody při zatopení na př. Planina polje v Krajině obnáší 60,000.000
m3 a Popova polje v Hercegovině asi 356,000.000
m3. Tato zátopa bývá způsobena: 1. velmi vodnatými, obyčejně jeskynními prameny, jež v Řecku slují kefalari nebo kefalovryri; 2. řekami a potoky jeskynními; 3. estavellami, t. j. útvary, jež majíce podobu dolin při silném dešti nebo při tání sněhu vodu často do značné výšky metají, ale později opět ji vpíjejí. Voda odtéká pod zemí ponory, jež se na pokraji, hlavně na nižší části polje, nacházejí. Tyto stoky nejsou ohromnému přítoku vody přiměřeny. Mnohem více vody přitéká než odtéká; to jest příčinou zátopy, jež obyčejně v září nebo říjnu nastává a v poljích bosnohercegovských až do konce května trvá. V suchých poljích jsou ponory buď tak hojné nebo tak veliké, že i největší množství dešťové vody mohou pojmouti, aniž nastává zátopa. Naopak jsou ponory v poljích stále vodou vyplněných neb jezerových tak malé, že přítoku vody nepostačují. V četných územích krasových, hlavně v západní Bosně a Hercegovině, jsou polje jediné velké plochy hodící se k orbě. Ale velikou čásť jich nelze pro nebezpečí zátop vzdělávati, pročež se v takových krajích krasových čištěním a rozšiřováním ponorů na melioraci poljí důkladně pracuje.
Cvijić.