Leccos - Mandeville, sir John

Mandeville, sir John , anglický cestovatel. Údajný autor cestopisu z pol. 14. stol. Cesty pana Johna Mandevilla, spíše však pouhé jméno vypravěče. Cestopis je zřejmě kompilací textů středověkých cestovatelů (např. Odorika z Pordenone, Alberta z Aix, Giovanniho de Pian Carpini). Vyznačuje se barvitostí prolínající fikci a fakta, tolerancí k jiným kulturním, náboženstvím a rasám a spojením archaických a moderních kosmologických představ (kulatost Země); původně napsáno francouzsky. Do češtiny byl přeložen z němčiny na zač. 15. stol. Vavřincem z Březové. Oblíbená lidová četba až do začátku národního obrození.

Ottův slovník naučný

↑ nahoru
de Mandeville [mándvil], latin. Magnovillanus (Magdovillanus) John, středověký cestovatel angl. (*prý v St. Albansu kol. r. 1300 z rodu šlechtického – †17. list. 1372 v Lutichu). Udaje o životě jeho jsou velmi neurčité. Pečlivě vzdělán obíral prý se vedle mathematiky a theologie hlavně lékařstvím a opustiv r. 1327 Anglii přeplavil se do Francie a odebral se do Svaté země; zdržev se ve službách egyptského sultána Meleka Madarona následoval prý velikého chána chataiského do jeho říše, kde nejvíce dlel v hl. městě Kambalu (Pekingu). M. cestoval prý takto 32 léta po Starém světě, zažil rozmanitá dobrodružství a vrátiv se r. 1362 do vlasti ještě ve značném stáří projížděl Francií a Nízozemskem, kdež ho zachvátila smrť. Původně latinský spis, věnovaný králi Eduardu III., rozšířil se záhy po celé Evropě. Na spise uveden sice M. jako spisovatel, avšak novým badáním zjištěno, že autorem jeho jest belgický lékař Jean de Bourgogne, přezvaný à la Barbe, který nejspíš nějaký čas pobyl na dvoře egyptského sultána a podává vlastní zkušenosti, ale, aby kniha byla zajímavější, přidal též dobrodružné příhody dle udajů cestovatelův jiných. Nejstarší dvě tištěná vydání tohoto popisu jsou z Lyonu z r. 1480. Z téže doby jsou též dvě latinská vydání v Italii. Německé překlady vyšly r. 1481 v Augšpurce, jiný r. 1484 v Štrasburce. Hollandské vydání pořízeno r. 1494. Do Čech dostal se cestopis tento velmi záhy a Vavřinec z Březové jej přeložil do češtiny. Překladu toho zachovalo se u nás několik rukopisů. Nejstarší ze zač. XV. stol. nalézá se v museu král. Českého (III. E 42). Měl jej nejspíše v Oseku po ruce Balbín, kde jej Dobrovský na zač. tohoto století marně hledal. Rukopis z r. 1445 nalézá se v bibliotéce ryt. Neuberka, jiný v kníž. bibliotéce mikulovské, v klášteře praemonstrátů na Strahově rukopis z r. 1449, jenž býval kdysi u minoritů, z r. 1484 v museu král. Českého, jenž býval kdysi majetkem pána z Říčan. Několik jiných rukopisů pochází z nov. doby. Jeden z nich z r. 1576 chová se u křižovníků a jiný z r. 1687 měl po ruce Kramerius. Václav Nemasta, kantor provodovský, přepsal r. 1783 cestopis tento znova (mus. král. Čes., V. E 12). Po prvé tištěn byl český překlad v Plzni r. 1510 u Mikuláše Bakaláře, kde i druhé vydání r. 1513 bylo pořízeno. R. 1576 pořídil Bur. Valda na Starém městě Pražském jedno a r. 1600 opatřeno Voldřichem Valdou jiné vydání (mus. král. Čes., 29 G 3). Dle Dobrovského (Gesch. d. böhm. Lit., 1818; str. 165 – 67) r. 1610 vyšlo jiné vydání a o vydání z r. 1687 máme toliko zmínku. R. 1796 vydal jej Kramerius; vydání toto obnoveno r. 1811. V Anglii byl cestopis M-ův vydán často; v XIX. stol. ve sbírce Hakluytské, Kerrově, vydání Halliwellovo z r. 1839 a posléze Nicholson, Byron and Yule, Jehan de M. (Edinburk, 1883).