Purkyně byl biolog nejlepšího rázu, kterýž fysiologii stavěl na nejširším podkladě veškerých věd přírodních. Podle rozvrhu svých přednášek dělil fysiologii na dvě hlavní šásti: všeobecnou a speciální. Do oné shrnoval popis a zdůvodnění jevů životních, do této pak veškeru morfologii, zvl. embryologii a histologii zvířecí i rostlinnou, fysiolog. fysiku a chemii, fysiolog. dynamiku, totiž nauku o silách vůbec v těle působících, pak fysiologickou psychologii (psychologii zvířecího života, lidského života, anthropologii). – (Srovn. o tom zvlášť Purkyně, Ueber den Begriff der Physiologie, ihre Beziehung zu den ubrigen Naturwissenschaften etc. »Prager Vierteljahrschrift« sv. 33. 1852). Purkyně byl vitalista v ušlechtilém smysle Bichatově, hluboký myslitel a geniální experimentátor, pracující s prostředky nejjednoduššími k dosažení vytknutého cíle. Svými fysiologickými a morfologickými pracemi potíral nejúčinněji planosti tehdejší filosofie přírodní, kteráž vzletností svou dovedla upoutati nejlepší duchy německé. Plodností své práce a svých myšlenek Purkyně převyšuje všecky vrstevníky své. Proti všelikému dogmatismu stavěl všude důsledky, vyplývající z řádného pokusu a přísného pozorování Pilné studium anatomické, dokonalý pokus a pronikavé pozorování byly nejzdárnější půdou jeho velikých objevů. Nebyla to jen obratnost a intuice, které jej přivedly k těmto výsledkům, nýbrž přísný duch opravdového badatele, který prosed školou filosofickou, nepředpojatě pozoroval a pak jasně usuzoval. Plné využitkování nových, dokonalejších pomůcek pozorovacích (na př. plné obsáhnutí nových světů, které se mu otvíraly, když mohl konečně pracovati s dokonalejším drobnohledem), tak jej zaujalo, že při probodávání organisace a úkonů veškerého oživeného tvorstva nedbal ani všech důsledků svých objevů, čímž se stalo, že na půdě, kterou tak úspěšně upravovali Magendie, Flourens, Weber a Purkyně, namnoze jiní badatelé upevnili hrdou budovu nynější fysiologie. Hned prvou svojí prací Beiträge zur Kenntniss des Sehens in subjektiver Hinsicht (Pr., 1819, II. sv. Berl., 1823 – 25, z třetího zamýšleného dílu vydal jen úryvek: o ideálnosti prostoru zrakového, »ČČM.«, 1836) Purkyně uvedl se jako badatel zcela samostatný a stal se tvůrcem nové výzkumné methody psychologicko-fysiologické, založené na fysiologicky správně pochopeném pozorování sebe sama. Zde Purkyně objevuje se nám jako neobmezený, od nikoho nedostižený badatel, bez předchůdce a bez následníka jako samostatný genius (Tomsa). V těchto příspěvcích Purkyně popisuje a vykládá namnoze nové zjevy, které vznikají v oku, nepůsobí-li na sítnici paprsky světelné, nýbrž vlivy jinaké, jako rozmanitý tlak a elektrický proud. Mimo jiné jsou tu mistrně vylíčeny na př. tlakové obrazce, zářící obrazce cev sítnicových (zjevů těch užil později J. Müller k důkazu, že vrstva tyčinek a čípků je v sítnici výhradným ústrojem pro světelné počitky – vůbec zbývalo Purkyněňovi jen vyřknouti větu o specifické energii civů smyslových, jakž Müller učinil), elektrické obrazce v oku, zářící kruhy při pohybu oka stranou, dále pak mžitky před očima po požití narkotických léků a j. v. Zvlášť je důkladně propracována stať o nepřímém vidění. o zdánlivém a skutečném pohybu v poli zorném, čímž Purkyně veden byl dále ke studiím o závrati. Thematu toho týkají se dvě práce jeho: Beitr ge zur Kenntniss des Schnindels aus heautognostischen Daten (»Mediz.-Jahrb. d. öst. K. Staates«, 1820) a Ueber die physiolog. Bedeutung des Scheindels und die Bezieh ung desselben zu Flourens' neuesten Versuchen über die Hirnfunction (Rusts Magazin, 1825) a zvláštní dissertace Krussova z laboratoře Pňovy (»De cerebrilaesi ad motum voluntarium relatione certaque vertigmis directione ex certis cerebri regionibus laesis pendente«, Vratislaviae, 1824). Tu mimo mistrné vylíčení závrati Purkyně analysuje vliv proudu galvanického, prováděného skrze týlní čásť hlavy, význam polohy těla při pohybech otáčivých, poraněni mozečku, čtverohrbolí a mostu a j. v. O pracích těch stačí jen poznamenati, že tvořily podklad pozdějších prací Machových a Breuerových, na nichž v podstatě spočívají nynější názory o statických úkonech ucha. Pokračováni optických práci Purkyněňových byla jeho vratislavská dissertace habilitacní: Commentatio de examine physiologico organi visus et systema tis cutanei (t., 1823), práce, která nedešla povšimnutí, jakého právem zasluhovala. Mimo jiné Purkyně popisuje a kreslí tu obrazce svítících předmětův, odrážející se od rohovky a pak od přední a zadní plochy čočky; vzájemná velikost a vzdálenost těchto obrazců mění se při zírání oka na předměty vzdálenější nebo blizší, z čehož lze souditi, že při akkommodaci oka přední plocha čočky mění své zakřivení. Purkyně učinil též podrobný navrh, aby reflexního obrazce rohovky užilo se k měření jejího zakřivení – základní to myšlenka ofthalmometrie. Zajímavo je, že po Purkyněňovi na ony obrazce přišel po 14 letech znovu Francouz Sanson a že myšlenky Pňovy o měření tom později Kohlrausch skutečně se uchopil. Ve spise tom dále Purkyně poprvé objevil světélkování oka u člověka, kteréž pozoroval jen tenkráte, jestliže světlo svíčky za člověkem postavené odráželo se od přední konkávní plochy jeho brejlí dopadajíc jistým směrem do očí pozorovaného člověka. » Purkyně objevil tedy osvětlovací princip Helmholtzova zrcadla očního. Doporučoval sice svou methodu k účelům diagnostickým, ale nesledoval jí dále. Tak po 24 letech Ernst Brücke a E. v. Erlach znovu musili vynalézti světélkování u člověka a tím připraviti veliký Helmholtzův nález zrcadla očního.« (R. Heidenhain.) Také pokusy o umělém trávení se zabýval se zdarem a mimo jiné dospěl k přesvědčení, že kyselina solná ve šťávě žaludeční vyměšuje se ze žlaz žaludkových, jím objevených, vlivem nervů, jejichž účinnost má podobnost s galvanismem. O předmětě tom přednášel r. 1837 v Praze a vydal i zvl. článek v Müllerově Archivu (Ueber künstliche Verdauung, spolu s Pappenheimem, 1838). Ještě známějšími nežli studie ryze fysiologické staly se jeho práce morfologické. V květnu r. 1825 Purkyně vzal na se úkol vypracovati vědecké pojednání pro gratulační spis lékařské fakulty vratislavské k 59letému doktorskému jubileu Blumenbachovu. Vzhledem k vědecké činnosti oslavencově volil za thema probadání prvotního vzniku vejce ptačího. Tak povstalo za tři měsíce lat. pojednání Symbolae adovi avium historian ante incubationen (Vratisl., 1825 s 2 lith. a II. vyd. v Lipsku 1833, pop. také česky O vytvořování vajec uvnitř těla slepičího, »Živæ, III. 1855). V něm mimo anatomické poměry vaječníku a vejcovodu podrobně popisuje skladbu vejce a pak t. zv. zárodkový měchýřek (vesicula germinativa. Purkinjesches Keimbläschen), totiž jádro vaječné, kteréž shledával na všech vajíčkách mimo vejce dospělé. Objevem tím učiněn byl pro poznání a hon ologksování elementárních buněčných součástek organismů veliký pokrok. V době té konal též častější přednášky v slezské uč. společnosti o podrobném složení jednotlivých částek rostlinných podle vlastních výzkumů. Samostatně z těchto prací vydal spis De cellulis anther rum fibrosis nec non de granorum pollinariun formis commentatio phytotomica (t., 1830, s 18 lith. tab.), ve kterém uhájil priority své o vylíčení vzniku a úpravy pružných vláken v semenních pouzderkách, jež dřevnatějíce způsobuji pukání těchto pouzdérek. Spis obdržel také Monthvonskou cenu pařížské Akademie. Když pak dostalo se Purkyněňovi konečně dokonalejšiho drobnohledu Plösslova, nastala v činnosti jeho nová epocha. Veškery obory histologie zvířecí i rostlinné probadány byly dopodrobna i systematicky, tak že pracemi, kteréž od té doby z pracovny Pňovy vycházely, stavěny byly základy k moderní histologii vůbec. Větši histologické objevy Pňovy z té doby jsou tyto: Stanovení spirálovitého průběhu vývodů potních žlaz, jež ve škáře kožní pak se svinují v klubíčka (sděleno bylo v dissertaci Ad. Wendta »De epidermide humanæ, Vratislaviae, 1833); seznání základních i speciálních lamell kostních s t. zv. tělísky (buňkami) kostními (v dissert. C. Deutsche »De penitiori ossium structura observationes«, t., 1834), podrobné studium složení skloviny a kostní hmoty zubní, při čemž Purkyně dochází k závěru, že zub liší se od kostí tělesných, podobaje se spíše útvarům rohovitým, náležeje totiž k útvarům t. zv. kostry zevní podle nynějších názorů (sděleno v diss. Marc. Fraenkelově »De penitiori dentium humanorum structuræ, t., 1835 a též česky v »Krokų 1836). Dále sluší sem uvésti prvé histologické zpracování a roztřídění chrustavky (v diss. M. Meckauerově »De penitiori cartilaginum structura symbolae«, Vrat., 1836), histologii cevních stěn (v diss. F. Raeuschela »De arteriarum et venarum structuræ, t., 1836), probadání průběhu svalových vláken v srdci, při čemž objevil zvláštní růžencovitá vlákna pod nitroblanou srdeční některých zvířat (později zv. Purkyňova vlákna, sděleno v diss. B. Palickiho »De musculari cordis structuræ, t., 1839, a v několika přednáškách v učené spol. slezské). Společně s G. Valentinem, pozdějším prof. fysiologie v Bernu, Purkyně propracoval dopodrobna vířivý či míhavý pohyb řasinek epithelových, zvláště u vyšších obratlovců. O významných těchto pracích sděluje sám, že na jaře r. 1833 zabýval se pozorováním vývoje žabích zárodků, t. zv. pulců, při čemž neopominul podrobněji zbadati jemné míhavé řasinky, jimiž pokryto je s počátku celé tělo, pak jen okolí hlavy, konečně toliko větevnaté výrostky žaber; když pak Valentin, konaje téhož roku pozorování o ústrojí vejce ssavčího před zplozením, při ohledávání nálevky vejcovodu veverky zpozoroval jakési pohyby zrnéček ve vodě se vznášejících poblízku slizné blány vejcovodu a pohyby tyto připisoval moku semennímu, Purkyně nalezl pravou jejich příčinu v míhavých řasinkách po kraji blanky postavených. Nález ten pokládali oba za společný a od toho času konali o tomto předmětě všechna badání, čtení a spisování společně. Mimo přednášky a předběžná sdělení jsou hlavními spisy o míhavém pohybu De phaenomeno generali et fundamentali motus vibratorii continui in membranis cum cxternis tum internis animalium plurimorum et superiorum et inferiorum or inum obvii commentatio physiologica (Vrat., 1835); De motu vibratorio animalium vertebratorum (t., 1835) a pak Bemerkungen über die Unabhängigkeit der Flimmerbewegung der Wirbelthiere von der Integrität des centralen Nervensystems (s Valentinem, Müllerův Archiv 1835); Ueber Flimmerbewegung im Gehir (t., 1836). Novost a důležitost objevu spočívala v tom, že mžinky, které dosud pozorovány byly jenom u nižších tříd živočišných, a to jenom na povrchu kožním, shledány byly také u vyšších tříd až do člověka, a to i v ústrojích vnitřních, jako v plodidlech, dychadlech a dutinách mozkových, zkrátka, že pohyb míhavý jest v živočišstvu zjevem všeobecným, jenž mimo to není závislý ani na vůli, ani na soustavě nervové, ani na vlivu větších svalů. – Stejně významnými staly se i práce Purkyně-ňovy o podrobném složení nervstva. Prvé zprávy o těchto jeho studiích pocházejí z r. 1827, jsouce roztroušeny ve zprávách o přednáškách ve Slezské spol., sjezdu něm. přírodozpytců v Karlových Varech a samostatných publikacích vlastních i žáků Purkyněňových, hlavni pak práce sem spadající jsou: Ueber die Structur des Seelenorgans (Uebersicht der Arbeiten der schlesischen Gesellschaft für vaterländische Cultur, 1836); Neueste Beobachtungen über die Structur des Gehirns u. Nerven (t., 1837); Untersuchungen über Nerven-u. Hirn-Anatomie; Epithelienkörner des Plexus chorioidei in den Hirnventrikeln; Ueber die gangliösen Körperchen in verschiedenen Thcilen des Gehirns (Berichte über die Versammlung d. deutschen Naturforscher u. Aerzte in Prag, 1837); Przyczynek do anatomii nerwów (Rocznik wydziału lekarskiego w uniwersitecie Jagellónskim, Krakov, 1839); Ueber einige ältere und neuere neurologische Beobachtungen (Müllerův Archiv, 1845, a Zprávy Slezské spol.); Ueber den Typus der Windungen des grosscn Gehirns des Menschen (Zprávy Slezské spol., 1843); dále sem spadá práce J. Rosenthala »De formatione granulosa in nervis aliisque partibus organismi animalis« (Vrat., 1839), D. Rosenthal, »De numero atque mensura microscopica fibrarum elementarium systematis cerebrospinalis symbolae« (t., 1845); O. Lueninga »De velamentis medullae spinalis« (t., 1839). Purkyně zjistil především nervové pleteně v rozličných ústrojích tělesných, tak na př. na blanách mozkomíchových, kol cev mozkových, na okostici, v aponeurosách a šlachách, v duhovce a j. Dále hájil jednotnou stavbu hmoty mozkové, podal popis šedé hmoty mozkové a podrobné vylíčení buněk (zrnek) gangliových, zejména ze substantia nigra stonků mozkových, z hrbolu zrakového a z šedé kory mozku i mozečku (dosud t. zv. Pňovy buňky) a srovnává je se zárodečným váčkem. Spojení těchto zrnek s vlákny nervovými sice předpokládal, ale marně hledal. Dále podal přehledný obraz o složeni nervových vláken, ukázav na jejich skladbu z vlákna osového (cylinderaxis) jakožto části nejpodstatnější, z pochvy dřeňové a pojivové.-Svými pracemi histologickými a soustavným probadáním podrobné skladby všech ústrojů tělesných vůbec Purkyně podal nejcennější příspěvky k poznání elementární skladby organismů. Také všeobecné vývody jeho o předmětě tom zasluhují zvláštnější zmínky. Na sjezdě něm. přírodozpytců a lékařů v Praze r. 1837 přednášel o novém objevě svém, totiž o žlázkách sliznice žaludeční, jejich složení a úkonech (Ueber den Bau der Magendrüsen und über die Natur des Verdauungsprocesses, zprávy sjezdové, Praha, 1838). Dokazoval tu, že tyto žlázky skládají se ze zrnéček (buněk) s jádrem a že do dutinky žlázové vyměšují tekutý obsah t. zv. enchyma. Podobnou skladbu ze zrnéček s jádry nalezl také v jatrech, žlazách slinných a slizných, vůbce ve veškeré pokožce a všech sliznicích od cest dychacích až po ledviny a ústroje rozmnožovací. Takovou též strukturu shledal dále u sleziny, brzlíku, štítné žlázy a mízních uzlů jakožto žlaz, jež neůstí se na venek. Tím veden byl k větě, že zvířecí organismus konečně lze uvésti na tři hlavní útvary prvotní: tekutý, zrnitý (buněčný) a vláknitý, při čemž zrnitý útvar základní ukazuje zase na analogii s rostlinou, která, jak známo, skoro celá se skládá ze zrn neboli buněk, při čemž také zvláště tvrdil, že každá bunička má svůj vlastní život. Vyslovil tudíž podstatu buněčné theorie Schwannovy (z r. 1839) před Schwannem, avšak ten tak učinil s plnou přesností a všeobecností. Zůstává tudíž Schwann tvůrcem theorie buněčné, jakkoliv měl Purkyně o povaze buněk živočišných i rostlinných správnější názory, pokládaje na př. protoplasma a nikoli blánu při buňkách za základní. Mimo tyto zvláště významné práce konal Purkyně řadu pozoruhodných přednášek ve slezské uč. společnosti z oboru fysiky, chemie, botaniky, anatomie a fysiologie, napsal ještě jiné drobnější práce z těchto oborů, pak četné referáty odborné a řadu článků do encyklopaedického slovníku Rudolphiova i fysiologického slovníku Wagnerova. Že účastnil se vědeckého ruchu nejen literárně, nýbrž i osobně velmi činně, o tom svědčí na př. i jeho účastenství při sjezdech něm. přírodozpytců a lékařů v Lipsku (1822 vůbec prvém), v Berlíně, Drážďanech, Vratislavi, v Praze (1837) a v Karlových Varech. Záhy jako Presl přilnul k národnímu životu českému a ve Vratislavi tvořil dlouho střed, kol něhož kupil se ruch slovanský. Referáty svými ve sbornících německých seznamoval literární svět německý s vynikajícími plody písemnictví českého i slovanského, jako se spisy Preslovými, Šafaříkovými, Jungmannovými, Kopitarovými, Palackého a j. Také přeložil do češtiny Básně Schillerovy a Tassův Osvobozený Jerusalem, jakož pořídil i polské vydání Čelakovského Ohlasu písní českých. Roku 1848 účastnil se slovanského sjezdu v Praze. Když pak byl do Prahy trvale povolán, účastnil se veškerého veřejného ruchu českého zúplna, snaže se především o povzbuzení a pěstování přírodnického studia jazykem českým. Za tím účelem založil r. 1853 s Krejčím časopis »Živų, který spolu vydávali až do r. 1864. Tam uveřejnil také řadu článků, jež namnoze obsahují české zpracování starších nálezů Purkyněňových, z části pak vydávají také svědectví o ušlechtilých jeho názorech povšechných. Buďtež tu uvedeny aspoň tyto články: Rozhled v oboru veškeré přírody. Člověk a příroda (»Živæ I., 1853); Člověk, přírody vládce a pán (II. t., 1854); O spůsobu učení se přírodním vědám bez velikých učených a učebných prostředků (t.); Přírodoslovná poučení a zábavy (II. t., 1855); O vzniknutí časopisu » Kro▽ i zaniknutí jeho (t. V., 1857); O tajemstvích přírody a ducha lidského (t. VII., 1859); Akademia (t. IX. a X., 1861-62, také zvlášť); O zřízení České národní Akademie ve spojeni s českým národním Museem (t. XI., 1863); pak zvl. Austria polyglotta (Praha, 1867). Se stejným zájmem jako zakládal »Živų, účastnil se i při zakládání spolku českých lékařů i jeho časopisu, v nichž shledával organisaci, která má český národ dovésti k dobytí samostatné české fakulty lékařské. Pro časopis ten také napsal dva články: Slepota ústřední mého levého oka (ablepsia centralis) a methodická pozorování obou mých očí mezi sebou (II., 1863); Rozprava o tom, jak rozličné věci lékařské na svém těle zkoušel (V., 1866). V ohledu vědeckém utuchla v Praze jeho odborná činnost oproti periodě vratislavské, jakkoliv i tu vytvořil školu (byliť na př. Julius Sachs, později prof. ve Vircpurku, J. N. Czermak, Vl. Tomsa, F. Novotný jeho žáky v Praze). Největší význam a nejblahodárnější vliv měla činnost jeho směřující k utužení veškerého národního života českého. – Pokud rodinného života se týče, oženil se s dcerou berlínského fysiologa Rudolphia; s ní měl 4 dítky, ze kterých toliko synové Emanuel i Karel zůstali na živu. O životě a činnosti Purňově vydán byl veliký počet článků a přednášek příležitostných, z důležitějších buďtež uvedeny: Památce Jana Ev. Purkyně v Libochovicích (1887) a D. Mayer, Vzpomínky Jana Ev. Purkyně na vlastní mládí v Libochovicích prožité (Libochovice, 1887; otisky z »Rodinné kroniky« sv. IV.). Z ostatních uvádíme: Vl. Tomsa, O vlivu vědeckých prací Purkyně-ňových na rozvoj vědy biologické (»Čas. čes. lék.« XXVI., 1887, č. 52); dr. Em. Rádl, Jana Ev. Purkyně práce histologické (»Věstník Král. české spol. nau▽ tř. math.-přír., 1900, odtud přejato do »Živy«); R. Heidenhain, Jan E. Purkyně (přel. K. Chodounský z »Allgem. deutsche Biographie«, Thomayerova Sbírka přednášek z oboru lékařského č. 7.); Purkyně, Podrobné zprávy o mojich starších i novějších literárních, zvlášť přírodnických pracech (»Živæ V. a VI., 1857 a 1858); Ot. Eiselt, Purkyně-'s Arbeiten. Eine literarhistorische Skizze (»Prager Vierteljahrschrift für prakt. Heilkunde« 1859, sv. 63); Die feierliche Sitzung der kais. Akademie der Wissenschaften am 30. Mai 1870 (Vídeň, 1870); J. F. Nowakowski, Zycie i prace naukowe Jana Purkyněgo (Varšava, 1862). Pro biografická data zvlášť významný je životopis Purkyně v Riegrově Slovníku Naučném, sepsaný podle diktatů Purkyněňových, pročež i do tohoto nárysu byly odtud přejímány mnohé kusy podle možnosti doslovně. Srz.