Turkestán, historické území ve Střední Asii na území dnešního
Kazachstánu, severního
Afghánistánu a oblasti
Sin-ťiang v Číně. Ve starověku součástí perské říše. Ve 4. století př.n.l. dobyt
Alexandrem III. Velikým a po jeho smrti ovládnut
Seleukovci. Poté ovládnuta Hefthality a Kušány. Ve středověku dobyta 1220
Mongoly, 1370
Timurem. Východní Turkestán ovládnut říší
Ming a později se stal součástí Číny. V 16. století založeny v západní části bucharský, kokandský a chivský chanát, které byly ve 2. polovině 19. století připojeny k Rusku.
Související hesla
Ottův slovník naučný
Turkistán: (též Turkestán), t. j. »země Turků«, sluje od starodávna kraj při řekách Tarimu, Amu-Darji a Syr-Darji, tudíž od jezera Kaspického na západě, až asi k 90° v. d. na východě; na jihu ohraničen jsa horstvy systému Hindukuše, Pamíru a Kven-lunu, na severu splývá s nížinami západosibiřskými, na sv. tvoří hranici pásma Thien-šanu. Celé toto ohromné prostranství dělí se politicky na tři části: 1. západní, největší, zvanou Turkistán Ruský, 2. východní, menší díl nazývá se Turkistán Východní; 3. nejmenší čásť je Turkistán Afgánský. 1. Turkistán Ruský v širším slova smysle zaujímá »Kirgízsko-stepní okrajinų neboli kirgízský kraj, k němuž náleží uralská, turgajská, akmolinská a semipalatinská oblast a jižně od kirgízského kraje ležící Turkistán Ruský v užším slova smysle tvořící jediné generální gubernátorství složené z oblasti zakaspické, samarkandské, fergánské, syr-darjinské, semirěčenské a z chánství Chívského a Buchárského. Následující řádky mají podati jen přehledný obraz Turkistánu Ruského. Podle povahy povrchu jest v Turkistáně značný rozdíl: asi
3/
4 jsou rovinou a jen
1/
4 jest hornatá. Hory táhnou se na jihu a východě. Nejnižší čásť roviny zaujímá jezero Kaspické (27
m níže než hladina Černého moře). Některá místa však jsou i níže než hladina moře Kaspického (Sarakamyšská proláklina). Nikde rovina nedosahuje výše než 300
m. Nejvyšší jest plateau Usť-Urt. Jednotvárnost rovin přerušují jedině suchá řečiště, kotlinky a návěje. Na některých místech rovina má ráz úplné pustiny. Obšírná prostranství zaujímají písky (
kum); tak na př. Kara-kum (Černé písky), Kyzyl-kum (Červené písky) a p. Písčité kraje zřídka kdy bývají úplně rovné. Obyčejně kryjí je nevysoké písečné chlumy – podkovovité, pohyblivé barchany, beze stopy rostlinstva, chudou florou se vykazující nepravidelné bugory (bugry) a dlouhé, mezi sebou rovnoběžné grjady, rovněž slabě porostlé. Veliké kraje zaujímají hlíny obyčejně se značnou příměsí soli a s četnými stopami mořských měkkýšů na důkaz, že kraje tyto byly kdysi dnem moří teď vyschlých, jejichž zbytkem jest Kaspické a Aralské jezero. Jih a východ zaujímají horská pásma, jež ponejvíce ve směru rovnoběžek se rozkládají a nízkými hřbety již vlastně blíže Kaspického moře počínají a dále k východu mocně se vyvíjejí. Vrcholy nejzápadnějšího (Kopet-dagu) dosahují až i 3000
m; nižší jsou východněji položené hřbety Paropamisu, jež na východě zase značně se zvyšují, ve hřbetě Hindukuše pak jsou pokryty věčným sněhem a ledem, dosahujíce až 7000
m n. m. Hindukuš souvisí s Pamírem, v němž nejvyšší bod Mustag-ata, 7740
m vysoký, je již v Turkistánu Východním. Severně od Pamíru, odděleny od sebe Alajskou dolinou, rozkládají se mohutná pohoří Zaalajské a Alajské. V onom nejvyšší bod Pik Kaufmannův, 6900
m n. m. Západně táhne se nižší Turkistánské pohoří. Severně od Alajského pohoří počíná se Thien-šan. Hlavní jeho hřbet táhne se podél jižního břehu jezera Issyk-kulu (nejvyšší vrchol Chan-Tengri, 7200
m n. m. [podle jiných jen 6870
m] na čínské hranici). Podle severního břehu téhož jezera dvojím rovnoběžným pásmem pne se Zailijský Ala-tau a ještě severněji poslední pohoří thien-šanského systému Semirěčenský čili Džungarský Ala-tau. U západního cípu Issyk-kulu počíná se Aleksandrovský hřbet, k němuž se připojuje na západě Karatau. Průsmyky v pohoří Thien-šanu leží namnoze ve výši přes 4000
m. Sněhová čára počíná se od 3800, někdy i od 4200
m n. m. Podnebí jest ostře kontinentální; na rovinách jsou ohromné rozdíly teploty; srážek vodních jest velmi málo (prům. 150
mm), vzduch suchý, nebe věčně jasné, silné větry sev. a severových. V horách a v podhoří jest podnebí mnohem příznivější. Nedostatek vláhy a suché větry jsou příčinou pozvolného vysýchání celého kraje: jezera zmenšují svůj objem, řekám ubývá vody a ledovce ustupují. Pokud řek se týče, Turkistán tvoří zvláštní uzavřenou oblast bez odtoku. Řeky jeho jsou řekami stepními a jest jich na ohromném prostranství vůbec málo. Význam jejich pro plavbu jest pranepatrný, za to užívá se vod jejich k zavlažování polí. Nejdůležitější řeky jsou přítoky jezera Aralského Amu-Darjá a Syr-Darjá; Zarevšan, kdysi přítok Amu-Darji, jako zase Ču, Tolas a Sary-su, vlévající se teď v neveliká jezera, dříve vpadaly do Syr-darji; Margab a Tedžen. Z jezer vedle Aralského největší jsou Balchas (Balkaš) a Issykkul. Jak rostlinstvo a živočišstvo závislé jest na půdě a podnebí, Turkistán velmi jasně dokazuje. Přeohromné prostory pískem pokryté buď jsou vůbec bez rostlin aneb řídce zarůstají tamariškem a p. rostlinami, na hlinitých stepích solných, jež na jaře v době vláhy pestří se mnoha květy, konečně zbude pelyněk (pelyňkové stepi). V hornaté části Turkistánu možno rozeznati tři pásy rostlinné: nejnižší horských stepí, pak lesů, a konečně pásmo alpských lučin a křovisk. Pásmo třetí počíná se ve výši asi 2500
m n. m. Živočišstvo jest dosti rozmanité: ve stepích antilopy, sajky, kanci, kulani (divocí oslové), velbloudi, tygři, šakalové a mnoho druhů drobných hlodavců; z ptactva bažanti, orli, sojky; z ostatních kobylky, tarantule, štíři a falangy. Zvláštností vysočiny jsou medvědi, pardalové, sněhoví supové (
Gyps niricola), horské ovce, kozy, koroptve (
Perdix chucar). Hlavní čásť všeho obyvatelstva tvoří národové tureckého plemene, z těch pak nejvíce jest Kirgizů (v Stepním kraji tvoří
3/
4, v Turkistáně asi
2/
5 všeho obyvatelstva). Téměř všichni Kirgízové jsou kočovníci, kteří zabývají se chovem dobytka (hlavně ovec a koní, méně skotu a velbloudů). Někteří přecházejí již k životu rolnickému. Kočovníky jsou též Turkmeni (v zakasp. oblasti). Ti, jakož i usedlí většinou Uzbekové a Kipčaci (v samar., fergán. a syr.-darjinské obl.) rovněž náležejí k plemeni tureckému. Původním obyvatelstvem Turkistánu jsou Ariové íránské větve. V XIII. stol. přibyli sem Arabové a učení Zoroastrovo zaměnili Muhammedovým. V XVI. stol. teprve zaplavili kraj turečtí kmenové. Potomky Ariů jsou Tádžikové (ve fergán. a samarkandské oblasti, zabývají se hlavně zemědělstvím a sadařstvím). Smíšenci Iráncův a Turků jsou Sartové, tvořící hlavní čásť obyvatelstva městského a selského, obchodním duchem a mnoha jinými zvláštnostmi ode všech ostatních kmenů se lišíce. Kromě toho menším počtem žijí v Turkistáně Dungáni (muham. Číňané), Arméni, židé, Peršané, Indové, Tataři a Karakalpaci (všech jest asi 2% obyvatelstva). Ruské obyvatelstvo ve stepním kraji činí asi 25% obyv., jsou to hlavně sibiřští a uralští kozáci a obyvatelé měst. Selský živel stěhuje se do Turkistánu teprve v posledních 20 letech. Ještě méně jest Rusů ve vlastním Turkistáně (4
1/
2%). Většina náleží ke stavu úřednickému. V poslední době šíří se selská kolonisace v semirěčenské oblasti. V Bucháře a Chívě převládají Uzbekové. V nížině aralsko-kaspické, pokud o hospodářské poměry běží, lze rozeznati dvě části. U paty hor, kde táhne se pruh úrodné svlažované půdy (vlastně pruh oas), kvete zemědělství, na stepích možno pěstovati jen dobytek při životě kočovném. Selské hospodářství v Turkistáně namnoze podmíněno umělým zavlažováním. Pěstuje se pšenice, ječmen, proso, rýže, cirok obecný a mnoho bavlny. Vzdělávání půdy je velmi primitivní. Na zahradách sejí zeleninu, rozmanité dýně, tabák, konopí, lucku, sázejí ovocné stromy naše i jihoevropské. Z dobytka nejvíce chovají ovce (dva druhy: jednak pro maso a tuk, jednak pro cenné kůže). Taktéž koní chovají se dva druhy, krásný, ale málo snášející argamak, a nevzhledný, ale vytrvalý kirgízský kůň. Dobytku škodí sucha, mrazy, sněžné bouře a vlci. Jen v jediné semipalatinské oblasti zahynulo r. 1898 přes 3 mill. kusů. Suroviny zpracovávají se takřka napořád kustarnicky (po domácku). Fabrický průmysl je zcela nepatrný. Potřeby domácí zhotovují se v rodinách ze surovin, chovem dobytka, zemědělstvím, lovem a p. získaných. Zakaspická oblast známa jest výrobou koberců. Krásou vzorův a barvitostí slynou turkmenské koberce v celém Turkistáně. V zemědělských krajích pěstují hedvábnictví a tkají látky hedvábné (Samarkand, Chodžent, Kokand, Buchára), známy jsou také práce z mědi a stříbra. Plody zemědělské práce a chovu dobytka vyvážejí se z Turkistánu do Ruska (bavlna, vlna, sušené ovoce, kůže, koberce, hedvábí), odkudž přiváží se zase železné nářadí, cukr, čaj, obilí, dříví, petrolej a některé tkaniny. Také s Persií, Afgánistánem a Čínou pěstují se obchodní styky. Veliký význam pro obchod má Zakaspická železná dráha a nově vystavěná Orenbursko–Taškentská trať. Parníky plují jen občas po Amu-Darji. Posud užívá se k dopravě i karavan. Středisky výměnného obchodu s Kirgizy jsou města Petropavlovsk a Semipalatinsk. Hlavním městem vlastního Turkistánu je Taškent. K literatuře tam uvedené připojujeme ještě: »Okrajiny Rossijį, red. P. Semenov (1900). 2. Turkistán Východní (dříve také Turfán, Malá Buchára, Kašgarie, u Číňanů
Thien-šan-nan-lu, geograficky Tarimská pánev zvaný) tvoři od r. 1884 čínskou provincii Kan tsu-šint-kiang a zaujímá asi 1,426.000
km2; rozkládá se mezi 36 až 43°s. š. a 73 až 92° v. d. od Gr., oddělen jest na jihu pohořím Kvenlunem od Tibetu, na západě a severozápadě Pamírem a Thien-šanem od Záp. Turkistánu, na severu Thien-šanem od Dzungarska, na východě přechází v poušť Gobi. Vnitro jeho tvoří rozsáhlou planinu o průměrné výšce 1100
m, již protéká ř. Tarim se svými pobočkami (Chotan, Jarkand, Kašgár a Ak-su), končící se (780
m n. m.) v Lob-nóru. Nejnižším místem Vých. Turkistánu jest okolí Turfanu (130
m pod hlad. moře). Z četných jezer vedle jmenovaného již Lob-nóru jest uvésti Bagraš a Kiria. Kdežto planina jest namnoze písčitá, neúrodná poušť (Takla-makan), svahy horské jsou úrodné a dobře vzdělávané, ale i tu nutno často uměle zavodňovati. Podnebí jest suché, ale zdravé. Všechny druhy jihoevropského obilí dobře se daří, podobně zelenina, ovoce a víno. Pěstuje se zejména také mák (výroba opia), bavlna a moruše. Rovněž s dostatek jest všelikých zvířat domácích. Z dravců žije tu medvěd, vlk, tygr, šakal, rys; hojnost jiné zvěře, divokého ptactva a ryb; hedvábnictví. Východně od Lob-nóru divoký velbloud, na stepích pak vůbec zdivočilý kůň asijský (tarpan). Z nerostů nalézá se v Turkistáně Vých. zlato, nefrit, stříbrná, olověná, měděná a železná ruda, asbest, síra; hojně kam. uhlí a sůl. Ale těží se všeho posud velmi málo. Obyvatelstva počítá se kol 1,000.000 (nejhustěji zalidněn jest kraj jarkandský) a jest velmi rozmanité. V horách objevují se zbytky původního obyvatelstva indoevropského; usedlí jsou Uigurové, Dungáni; kočovníci Kirgízové a Mongolové. Všickni téměř přidržují se sunnitského islámu. Vedle polního hospodářství, chovu dobytka a honby jest obchod hlavním zaměstnáním obyvatelstva; vedeť Turkistánem Vých. stará karavanní cesta od západu (z Ruského Turkistánu) na východ do území čínského. Hlavním předmětem vývozu jest vlna. Ruským kupcům dovoleno obchodovati v některých okresích, aniž povinni jsou za to odváděti poplatky. Správu provincie vede generální guvernér se sídlem v Urumči, jemuž podřízeni jsou guvernérové v Urumči, Kašgáru a Ak-su. Nejdůležitější města kromě hlavního (Urumči) jsou Jarkand a Kašgár. Turkistánu dobyli v II. stol. př. Kr. Číňané, ve stol. VIII. vnikli sem Arabové. Starý buddhismus nové víře (islámu) počal ustupovati však teprve v X. stol. Od XIII. stol., na jehož počátku (r. 1218) protáhl zemí Džengiz-chán, zůstává Turkistán Vých. tu ve větší, tu v menší závislosti na mongolských vladařích. Ve století XIV. a později velikou úlohu v kraji hrálo muhammedánské duchovenstvo, zejména pak kašgarští jeho představení »chódžové«. R. 1757 obsadili zemi Číňané. Ale vláda jejich v tomto kraji byla velmi slába. V l. 1865–70 založil tu samostatný chánát Jakub beg. Za anarchie po jeho smrtí Číňané dobyli země znovu a od té doby udržují tu četnější posádky. 3. Turkistán Afgánský nazývá se severní čásť Afgánistánu mezi Hindukušem a Amu-Darjí obsahující několik drobných uzbeckých chánství, jako Balch, Badachšán, Vakán (Vachán) a j., která podle smlouvy anglicko-ruské z r. 1873 podřízena jsou jakožto vrchnímu vladaři emírovi afgánskému.