Veličina, pojem užívaný ke kvantitativnímu popisu jevů, stavů a vlastností těles. Měření nějaké veličiny je určení její velikosti (hodnoty) ve zvolených
jednotkách, tj. ve zjištění počtu těchto jednotek obsažených v měřené veličině. Rozeznávají se:
a) veličiny fyzikální, které se dělí na veličiny množství (extenzívní, kvantity; např.
hmotnost,
délka,
teplo), na veličiny stavu (intenzívní, kvality; např.
teplota,
tlak) a veličiny protenzívní (trvale plynou, nelze je zpětně reprodukovat;
čas a z něho odvozené veličiny). Pro veličiny množství platí
aditivnost, pro stavové veličiny nikoli. Fyzikální veličiny lze také dělit podle počtu údajů nutných k úplnému určení hodnoty veličiny na
skaláry (mají jen velikost, např. hmotnost, teplota),
vektory (mají velikost a směr, např.
síla,
rychlost) a
tenzory (kromě velikosti mají více významných směrů, např.
mechanické napětí,
moment setrvačnosti);
b) veličiny technické, které kvantitativně charakterizují některé parametry zkoušených objektů, např. celkový počet úkonů s objektem až do selhání. Využití hlavně ve
zkušebnictví;
c) veličiny ekonomické, patřící mezi parametry jakosti výrobků; kvalimetrické, které jsou mírami jakosti a pro něž lze metodami
matematické statistiky získat kvazikvantitativní údaje, např. estetický vzhled, vůně, chuť.
Související hesla
Ottův slovník naučný
Veličina jest základní pojem, jejž právě proto, že jest základní, nelze dobře definovati, leč jako vědomí složitosti nějaké představy. V mathematice vykládá se veličina jakožto něco, co lze buď skutečně nebo v mysli zvětšiti nebo zmenšiti, ačkoli výklad tento nemůže býti správným výměrem, poněvadž pojmy zvětšení a zmenšení samy jsou pojmy veličinové. Základem veličiny jest jednotka; spojením dvou jednotek vznikne dvojka (dvojice), tři trojka atd., všeobecně mnohost. Pokud představujeme si mnohost samu jako souhrn všech jednotek, je to celek, proti několikostem jednotek, jež slovou části. Skládání a dělení veličin v prostoru a času nemá mezí, odkudž vznikají pojmy nekonečna. Předpokládáme-li však, že dělitelnost má nějaké meze, vznikne pojem nedělitelného (atomu) neb jednoduchého. Veličiny jsou časové, jež slovou také protensivní, prostorové, jež slovou také extensivní (veličiny délkové, plošné a tělesné) a posléze veličiny číselné. Intensivními slovou ty veličiny, které jsou schopny nějakého zesílení nebo zeslabení, větší neb menší intensity, jako síla, světlo, teplo atp. Tyto jsou schopny měření praktického teprve tenkráte, když se podaří uvésti je ve spojení s veličinami extensivními (teplo zvětšením objemu rtuti, sílu drahou, již urazí těleso, na něž síla působí, atd.), kdežto veličiny prostorové měříme zase prostorovými, časové časem, a i číslo číslem, ač i prostor (vzdálenost) lze měřiti časem, byť i nevlastně. Proto také často veličiny intensivní za veličiny vlastní ani nebývají pokládány. – Mathematika dělí veličiny na spojité, tvořící celek souvislý tak, že kde jedna čásť přestává, druhá začíná (čas, prostor), a rozpojité, jež se skládají z částí bud' stejných nebo stejnorodých; ony se zvětšují nenáhlým přibýváním, zmenšují ubýváním, tyto se zvětšují přidáváním a zmenšují ubíráním. Rozpojitou je řada čísel proto, že mezi dvěma sousedními čísly je mezera jedné jednotky. Arithmetika sice tyto mezery zmenšuje vsunováním zlomků
1/
2,
1/
4,
3/
4 atd., ale vyplňuje je teprve čísly irrationálnými, jimiž pak řada čísel stává se spojitou. – Srovnáváním několika veličin stejného druhu shledáváme, že veličiny ty buď mají společnou míru a pak slovou souměřitelné (kommensurabilní), nebo nemají, a pak slovou nesouměřitelné (inkommensurabilní). Nepřímé čili rozkladné úkony početní (odčítání, dělení a odmocňování) vedou k novým druhům veličin. Tak při odčítáni nabýváme rozdílu veličin kladných č. positivnich a záporných č. negativních, jimž v obecném životě odpovídají na př. protivy mezi příjmem a vydáním, jměním a dluhy atp., ač toto přirovnání nevyčerpá všech zvláštností veličin kladných a záporných. Dělením nabýváme rozdílu veličin celých a zlomkových. Odmocňováním poznáváme veličiny reálné a imaginárné. Jinou protivu tvoří veličiny konečné a nekonečné (nekonečně veliké a nekonečně malé). Nekonečně velikou jest veličina, je-li větší než kterákoli jiná, již mysliti si můžeme; tedy číslo
n, které neustále roste, stane se nekonečně velikým, t. j. (, a číslo, které neustále se menší, tedy zlomek, jehož jmenovatel stále roste (čítatel je číslem konečným), blíží se číslu nekonečně malému; zlomek, jehož jmenovatel je (, jest číslem nekonečně malým a blíží se nekonečně nulle. Proto
a:( = 0 a naopak
a:0 = (. Veličinami nekonečně malými a nekonečně velikými zabývá se počet infinitesimální. – V algebře rozeznávají se ještě veličiny známé a neznámé (v nauce o rovnicích), z nichž ony značí se písmeny
a, b, c..., tyto
x, y, z... Podobně označují se v analysi veličiny neproměnné (stálé) a proměnné (nestálé). – Při srovnávání veličin nabýváme veličin stejných neb rovných a nestejných. Vyjádření rovnosti dvou veličin slove rovnice (značí se =), vyjádření nerovnosti nerovnice (značí se > neb <, při čemž veličina menší klade se k vrcholu neb hrotu znaménka). Přirovnání prostorových neb časových veličin slove měření, veličina sloužící za základ měření slove míra neb jednotka měření. Veličina jest pojem toliko relativní, a pojem veličiny absolutní jest jenom postulát, jejž v poznání nelze vyplniti. V mezích možné zkušenosti nelze určiti velikost absolutní nějakého předmětu, jakož vyplývá z povahy nekonečna, jíž vyznačují se nutně všecky vztahy prostoru a času.