Zápas,
sport přímý boj dvou borců, shodně vymezené hmotnostní kategorie, usilujících beze zbraně pomocí chvatů a protichvatů položit soupeře na lopatky nebo zvítězit bodovým rozdílem (u toho se hodnotí různorodé zápasové situace, mimo jiné chvaty). Nejznámější jsou dva druhy zápasu: a) klasický styl (původně řeckořímský zápas), jehož pravidla povolují útok pouze pažemi, hlavou nebo trupem výhradně na horní část protivníkova těla. Dolní končetiny nesmějí aktivně pomáhat; b) volný styl, jehož pravidla povolují útok prakticky na celé tělo, a to pažemi i dolními končetinami. Pod názvem
palé byl soutěží antických olympijských her, později tvořil i součást
starořeckého pětiboje. Zápasí se na žíněnce 12 × 12 m, na níž je vymezen prostor o průměru 9 m.
Související hesla
Ottův slovník naučný
Zápas jest snaha o přemožení soka. Jest výrazem bojovného ducha, výronem životní síly, kterým člověk se snaží nabýti převahy nad jinými, používaje k tomu vlastních tělesných sil i zbraní. V užším slova smysle jest zápas úpol, v němž se utkávají prostá tělesná síla i zručnost. Z prvotního, instinktivného rvaní vyvíjí se u všech národů cvikem jistá dovednost v zápase, vynalézají se rozmanité umělé chvaty, ba i celé soustavy, zápas stává se i vydatným cvikem tělesným a oblíbeným předmětem závodů. Tak již ve starém Egyptě, Indii, Číně a j. vyučováno umělému zápasu, v Řecku pak vypěstováno dokonalé umělé zápasnictví, jež tvořilo podstatnou čásť výchovy tělesné a vrchol veřejných závodů. Zápas tu rozeznáván dvojí a to přímý aneb ležmo. V dobách ušlechtilého mravu hellénského dbáno v zápase slušnosti a úhlednosti, v čemž zejména škola athénská veliké těšila se slávě, později připuštěny i surové útoky, škrcení, ohýbání prstů, až v dobách athletiky zápas zvrhl se v surové rvaní, k němuž se užívalo i pěstí, ba dokonce i smrtících zbraní, na př. řemenů železnými hřeby pobitých. Nejzdárnější zápasníky vysílaly Sparta a Théby a zápas uveden byl v 18. olympiadě na posvátnou půdu Olympie. Z nejslavnějších zápasníků dlužno vzpomenouti Milóna z Krotónu a Chilóna z Patry. K zápasu přistupovali soupeři nazí, natřeni olejem a pískem posypáni. Později připravovali se k zápasu tuhou životosprávou aneb snažili se nemírným jídlem dosíci veliké váhy tělesné. K závodům v pověstných římských hrách tímto způsobem odchovávány celé legie zápasníků, kteří napotom podstupovati musili i boj s dravou zvěří a ve stech vystupovali na půdu cirku svádějíce tu zápasy v různých způsobech. Také u jiných národů tvoří zápas oblíbený předmět cviků a závodů lidových jako ohlas bojovné povahy jejích a leckde, jako ve Švýcarsku, až posud všeobecně jest pěstován. Zápas přijat i v moderní výchově tělesné za předmět výcviku vzhledem k vydatnému jeho účinku na vypěstění souměrného těla, nabytí síly, zručnosti a odvahy. K zápasu přistupuje se ze základního postavení t. zv. střehu a sokové snaží se různými chvaty, jako tlakem, nárazem nazad, přítrhem, přehýbáním přes nohu, podrážením, podtrhnutím, zdvíháním, přetočením neb přemecením poraziti druh druha. Podle všeobecné zvyklosti pokládá se sok za přemoženého, dotkne-li se oběma lopatkami půdy a jest tam přidržen. Útoku čelí se úbranou, jež záleží v odvratu, úchopu, odporu proti tahu nebo tlaku, v úniku paží a nohou, ve výmyku a odchvatu. Pravidla zápasu jsou různá, zejména pokud připouští uchopení nohou, jako ve Švýcarsku, kdežto v Německu a Francii uchopení nohou se nepřipouští. Ve Švýcarsku používá se k zápasu také krátkých kalhot, za něž zápasníci se uchvacují (
Schwingen). Veliké zručnosti v zápase dosáhli Japanci používajíce při něm vedle známých chvatů i různých způsobů násilných: přetlaků, stisků, vykrucování údů a pod. (
jiu jitsu). Srv. dr. Scheiner, Dějiny cvičení tělesných v starém věku (Praha, 1891); dr. Tyrš. Základy tělocviku; A. Očenášek, zápas (t., 1899).
Schnr.